Říkali mi Leni Knížka

24. prosince 2006 v 15:28 |  Od všeho trochu...
Tato knížka mě velmi zaujala. Je o holčičce, která se dostala do německé rodiny a od malička cítila, že tam nepatří. V děvčeti nazývané Leni se totiž z útlého dětství zachytilo, i když slabou ozvěnou, zavátou prošlým časem cosi vřelého, cosi milého co zažila kdesi, snad v jiném světě. Napsala jí Zdeňka Bezděková brzy po skončení 2.světové války.
Úryvek( Leni se dozvídá, že je z jiné rodiny)
Ó, bylo by to velmi krásné, kdybych umřela!
Ale ráno se probudím a začíná zase všední den, ošklivý a stejný a já stále musím myslet na to zlé psaní. Pořád si je někam schovávám jako kočka kotě, pořád je nosím s sebou a v noci je mám pod slamníkem. Už je celé zmačkané a já už je umím zpaměti, ale pořád mne mrazí, když si připomenu ta slova.
Pan učitel se na mne skoro nepodívá a ani mne moc nevyvolá. Tuhle se mne najednou na něco zeptal, a já nevěděla o čem je řeč. A on mi řekl:
,,Už by ses, Leni také mohla probrat!"
Jindy by mne to bylo velmi trápilo, ale teď mne to vůbec nemrzelo. Jen ať mi dá pokoj, mně se stala tuze smutná věc! Co on ví? Neřekla jsem mu nic, jen aby se nedověděl, jen aby si o mně nepomyslel, že jsem tak ubohá jak jsem.
Všichni lidé na světě mají tatínka a maminku, anebo je aspoň měli a pak jim umřeli, ale měli je. Někdo jim o nich může vypravovat, poslouchají, potěší se nebo rozteskní, mají nad stolem podobizny - jako my máme pana Freiwalda. Všichni lidé - jen já ne!
Malou, kratičkou chvilku jsem doufala, že to všecko třeba není pravda, že si to Anne Lore jenom vymyslela, ale potom, když jsme tak stály před panem učitelem, už jsem věděla, že to pravda je - vždyť ona měla tak veliký, vyjevený strach, že se to prozradí a že bude přísně potrestána.
A přece, jak tak na to stále myslím, vidím, že to pro mne nebyla tak docela novina, že mě samotnou někdy napadlo, vlastně ani nenapadlo, ale najednou tak nějak chytlo, projelo to mnou v docela nepatrných chvilkách, například - už tenkrát, když jsem se dívala do zrcadla a viděla jsem, že ani pan Raul Freiwald, ani Ledová královna nemají široké obličeje, že mají všichni světle modré oči a kůži bílou a růžovou - anebo mi to napadlo, když paní učitelka kázala: ,,Německý člověk může všechno, co chce" - a to je veliká nepravda - anebo mi to napadlo, když jsem našla ,,leklé ryby".
A co to na mne v těch chvílích zaťukalo? Vždyť vím! Bylo to poznání, že ničemu nevěřím a že s v duchu říkám: ,,To se divím, jak můžete tohle povídat a tohle dělat!" Ne: ,,To se divím, jak můžeme tohle povídat a tohle dělat!" ale ,, jak můžete!" - Vy - ne my!
A s tím "vy" to tak bylo často, často, pořád! Když si Raul pískal nebo když komandoval kluky na dvorku: ráz-dva-ráz-dva, bubnovali si k tomu a řvali a žádnou legraci z toho neměli, tvářili se, jako by spolkli pravítko. Ledová královna se na ně dívala a oči jí zářily, ale nebyl to dobrý oheň. Jenom babička - vlastně teď už jen paní Matylda Freiwald - mávla rukou a neřekla ani á, ani bé.
Anebo když Raul doma kázal: "Když cítím, že je někdo víc než já, poslouchám ho na slovo. Řekne: Zvedni to! - Zvednu. Řekne: Zahoď to! - zahodím."
" I pomeranč?"
" I pomeranč, truldo!" odpověděl.
" A co zvedneš, když ti poručí?"
" Všecko."
" Kobylinec taky?"
" I kobylinec zvednu."
" Vidíš - domovníkův chlapec je nechtěl zvedat!"
A Raul, který ještě cítil jelita po té rozhořčené lžíci, zařval jako tur:
" Drž hubu a nepleť se do hovoru dospělých!"
Honem odešel a klepal podpatky. Milostpán! To bylo taky "vy" - já bych toho, kdo by zahazoval pomeranč a sbíral kobylinec, neposlechla ani za nic. Ať si sbírá sám!
A všecko to, jak žijete, je samé "vy". Od rána do večera je jich plno, budu si ne ně teď dávat lepší pozor. -
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Michalind@ Michalind@ | E-mail | Web | 24. prosince 2006 v 15:32 | Reagovat

Ta knížka je fakticky nádherná!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
ALL THE WORLS´S A STAGE - W.SHAKESPEARE


Změna vzhledu blogu k 1.6.2012

Blog založen 5.12. 2006
V autoském klubu jsem působila od srpna 2008 do jara 2014


Blogem jsem celá ta léta žila. Bavilo mě psát, fotit, vymýšlet nové věci, ale....

Třeba se někdy sejdeme na jiné adrese.
Díky mým čtenářům za přízeň.
Michalinda