Červenec 2007

Harry Potter 7 Překlad 25.kapitola - Škeblová chatrč 2. část

31. července 2007 v 13:51 HP Relikvie Smrti
"Měsíční kameny a diamanty," řekl Griphook, který se vplížil do místnosti, aniž by si toho Harry všiml "skřetí práce, nemýlím-li se?"

"Zaplacená čarodeji," řekl Bill klidně a Griphook po něm šlehl pohledem, který byl neupřímný stejně jako vyzývavý.

Prudké poryvy větru se opíraly do oken chajdy, když se Bill a pan Ollivander vydali do noci. Ostatní se namáčkli okolo stolu, jeden těsně přitisknutý k druhému, měli sotva dost místa, aby vůbec mohli pohnout, a dali se do jídla.
Oheň praskal a poskakoval v krbu vedle nich. Fleur, jak si Harry všiml, se v jídle jen tak rýpala, každých pár minut koukala z okna. Bill se vrátil ještě než dojedli první chod, dlouhé vlasy měl zcuchané větrem.

"Všechno je v pořádku," oznámil Fleur. "Pan Ollivander je v bezpečí, mamka a taťka pozdravují. Ginny vám posílá vroucí pozdravy a Fred s Georgem dovádí Muriel k šílenství, pořád ještě od ní řídí svůj zásilkový soví obchod. Nicméně ji alespoň potěšilo, že má zpátky svoji čelenku. Povídala, že si myslela, že jsme ji ukradli."

"Ách, tvoje tetička je tak šaramantní..." řekla Fleur podrážděně, zatímco zamávala hůlkou a špinavé talíře se ve vzduchu poskládaly na jednu hromadu. Popadla je a vypochodovala z pokoje.

"Táta udělal čelenku," pípla Lenka "teda spíš něco jako korunu."

Ron si všiml Harryho pohledu a zakřenil se. Harry věděl, že si vzpomněl na směšnou ozdobu do vlasů, kterou viděli, když byli u Xenophiliuse na návštěvě.

"No, snaží se rekonstruovat ztracený diadém Havraspáru. Domnívá se, že už identifikoval většinu z jeho hlavních součástí, ale když přidal křídla rotulice..."

Někdo zabušil na přední dveře. Všechny hlavy se otočily za hlukem. Fleur vyběhla z kuchyně, vypadala vyděšeně, Bill vyskočil na nohy, hůlkou mířil na dveře, Harry, Ron a Hermiona udělali to samé. Griphook tiše zmizel pod stolem a ztratil se všem z dohledu.

"Kdo tam je?" zvolal Bill.

"To jsem já, Remus John Lupin," překřikoval hlas skučící vítr.

Harry pocítil záchvěv strachu, co se jen stalo?

"Jsem vlkodlak, ženatý s Nynphadorou Tonksovou a ty, strážce tajemství Škeblové chatrče, jsi mi ukázal toto místo a nabídl mi, že mohu v nouzi přijít!"

"Lupin!" zamumlal Bill, běžel ke dveřím a trhnutím je otevřel.

Lupin se svalil přes práh. Byl ve tváři bledý, zachumlaný do cestovního pláště, šedé vlasy zmáčené deštěm. Vzpřímil se, rozhlédl se po místnosti a když se ujistil, kdo všechno tam je, nahlas vykřikl:

"Je to kluk! Pojmenovali jsme ho Ted, po Nymfadořině tátovi!"

Hermiona vyvřískla.

"Co? Tonksová... Tonksová má mimino?"

"Jo, jasně, mimino," hulákal Lupin. Všude okolo stolu se ozývaly výkřiky radosti, dívali se na sebe s úlevou, Hermiona i Fleur vřískaly:

"Gratulujeme!" a Ron prohlásil: "No nazdar, dítě!" jako by o takové věci nikdy před tím ještě neslyšel.

"Jo, jo a kluk..." opakoval Lupin pořád dokola, úplně omámený vlastním štěstím. Prodral se okolo stolu a objal Harryho, jako by se scéna v přízemí domu na Grimauldově náměstí ani nikdy nestala.

"Budeš kmotrem?" zeptal se a pustil Harryho.

"J, já...?" koktal Harry.

"No jasně že ty... Dora vcelku souhlasí a nikdo lepší tu není."

"Já... jo... no nazdar."

Harry byl úplně ohromený, udivený i nadšený. Bill spěchal otevřít víno a Fleur přemlouvala Lupina, ať s nimi vypije skleničku.

"Nemůžu se tu dlouho zdržet, musím zpátky," zářil Lupin, vypadal mnohem mladší, než ho kdy Harry viděl. "Díky, díky Bille..." Bill v mžiku naplnil jejich poháry, povstali a zvedli je vysoko při přípitku:

"Na Teddyho Remuse Lupina," řekl Lupin, "na narození jednoho skvělého čaroděje!"

" A jak vypadá?" vyzvídala Fleur.

"Já si myslím, že je podobný Doře, ale ona je přesvědčená, že je po mě. Moc vlasů nemá. Když se narodil, měl je černé, ale přísahal bych, že do hodiny zrezly. Než se vrátím, určitě z něj bude blonďák. Andromeda říká, že i Tonksové se začaly vlasy měnit hned ten den, co se narodila." vyzunkl pohár,

"No tak, ještě jeden," dodal a zářil, když mu Bill doléval.

Vítr se opíral do malé chaloupky, krb praskal a Bill brzy načínal další láhev vína. Lupinova novina jako by je vytrhla z jejich dlouhé nečinnosti, zvěsti o novém životě byly opravdu potěšující.
Skřet byl jediný, koho, jak se zdálo, se slavnostní atmosféra nijak netýkala a za chvilku se vytratil do ložnice, kterou nyní měl sám pro sebe. Harry se domníval, že byl jediný, kdo si toho všiml, pak ale zaznamenal Billův pohled sledující skřeta, jak stoupá po schodech.

"Ne, ne... už opravdu musím jít," prohlásil nakonec a odmítl další pohár vína. Zvednl se:

"Sbohem, sbohem... pokusím se za pár dní přinést nějaký obrázky, všichni budou moc rádi, že jsem vás viděl..."

Přehodil přes sebe plášť, rozloučil se, objal ženy a mužům potřásl rukou. A potom, stále zářící, se vydal do divoké noci.

"Harry bude kmotr!" řekl Bill, když se spolu vraceli do kuchyně, aby pomohli s úklidem. "To je velká čest! Gratuluji ti!"

Harry odložil prázdné poháry a Bill za nimi zavřel dveře. Hlasy ostatních, kteří v oslavě pokračovali i po Lupinově odchodu, k nim zaznívaly jen tlumeně.

"Harry, chtěl bych si s tebou promluvit v soukromí. A v chalupě plné lidí k tomu není moc příležitostí."

Bill váhal.

"Harry, vy něco plánujete s Griphookem."

Bylo to oznámení, ne otázka, a Harry se ani nesnažil to vyvrátit. Jenom na Billa koukal a vyčkával.

"Já skřety znám," řekl Bill, "pracoval jsem u Gringotů od té doby, co jsem vyšel z Bradavic. Pokud vůbec může být přátelství mezi skřety a čaroději, mám mezi nimi přátele, nebo je přinejmenším dobře znám a mám rád." Bill znovu zaváhal.

"Harry, co chceš po Griphookovi a co mu za to nabízíš?"

"To ti nemůžu říct," odpověděl Harry, "promiň Bille."

Kuchyňské dveře za jejich zády se otevřely a stála v nich Fleur s dalšími prázdnými poháry.

"Počkej," otočil se na ni Bill, "jenom na chvilinku..."

Zacouvala zpátky a zavřela za sebou dveře.

"Pak ti tedy musím říct tohle," pokračoval Bill, "pokud jsi s ním uzavřel jakýkoli výměnný obchod, a zvláště pokud ten obchod zahrnuje i poklady, musíš být bezpodmínečně opatrný. Skřetí vnímání vlastnictví, platby a oplátky je jiné než naše."

Harry se cítil trochu nesvůj, jako by se v něm pohnul malý hádek.

"Co tím myslíš?" zeptal se.

"Mluvíme tady o jiné rase." řekl Bill, "Obchody mezi skřety a kouzelníky se uzavírají po celá staletí, ale to všechno znáš s Historie kouzel. Chyby se dělaly na obou stranách, nikdy jsem netvrdil, že kouzelníci v tom byli nevinně. Nicméně někteří skřeti věří, a ti od Gringotovů mezi ně rozhodně patří, že se kouzelníkům nedá v záležitostech týkajících se zlata a pokladů věřit, protože neberou ohled na vlastnická práva skřetů.."

"Ale já uznávám..." začal Harry, ale Bill jen potřásl hlavou.

"Ty tomu nerozumíš Harry, nikdo tomu nerozumí a ani nemůže, pokud ovšem nežil mezi skřety. Pro skřeta je právoplatným a jediným vlastníkem věci ten, kdo ji vytvořil, ne ten, kdo jí zaplatil. Pro skřety jsou všechny věci, které kdy vyrobili, podle práva jejich."

"Ale když to koupil..."

".. pak to považují za doživotně pronajaté tomu, kdo zaplatil. Ale představa, že se předměty dědí z jednoho kouzelníka na druhého, je jim cizí. Vždyť jsi viděl, jak se Griphook tvářil, když mu čelenka zmizela z očí. Neschvaloval to. Myslím si, že se domnívá, spolu s nejradikálnějšími členy svého rodu, že takové předměty by jim měly být navráceny poté, co kupec zemře. Náš zvyk odkazovat jimi vyrobené předměty z pokolení na pokolení bez toho, abychom znovu zaplatili, považují za něco dost blízkého krádeži."

Harry měl neblahé tušení, přemýšlel, jestli Bill uhádl víc, než přiznal.

"Všechno, co jsem tím chtěl říct, je to," a položil ruku na dveře vedoucí do pokoje, "že musíš být opravdu velmi opatrný na to, co skřetům slíbíš, Harry. Je méně nebezpečné se vloupat ke Gringotům, než se pokusit nedodržet jim dané slovo."

"Dobrá." řekl Harry a Bill otevřel dveře, "Jo, díky, budu si to pamatovat."

Jak následoval Billa za ostatními, vytanula mu v hlavě podivná myšlenka, kterou mělo zřejmě na svědomí všechno to vypité víno. Vypadalo to, že bude Teddymu Lupinovi stejně nezodpovědným kmotrem, jako byl Sirius Black jemu.
www.hp7.estranky.cz

Harry Potter 7 Překlad 25.kapitola - Škeblová chatrč 1. část

31. července 2007 v 13:50 HP Relikvie Smrti
Billova a Fleuřina chatrč stála osamělá na útesu, hledíc do moře, její stěny byly pokryty nabílenými škeblemi. Bylo to liduprázdné a krásné místo. Kamkoliv do malé chatky, nebo její zahrady, Harry vstoupil, mohl slyšet neustálé šumění moře, znělo to jako dech nějaké obrovské spící obludy. Hodně času z následujících dnů strávil úniky z přeplněné chatrče, k okraji útesu pozorujíc oblohu a rozlehlé prázdné moře, na obličeji cítil slaný vánek.

Hrůznost z rozhodnutí nepronásledovat Voldemorta v závodu o hůlku Harryho stále děsila. Nemohl si vzpomenout, že se byl kdy předtím rozhodl nejednat. Byl plný pochybností, které ještě Ron umocňoval.

"Co když po nás Brumbál chtěl, abychom zjistili, co ten symbol v knížce znamená, abychom včas dostali hůlku?" "Co když to, že jsi zjistil, co ten symbol znamená, tě dělá "připraveným" získat relikvie?" "Harry, jestli je to opravdu starší hůlka, jak sakra máme zničit Ty-Víš-Koho?"

Harry na to neměl žádné odpovědi: Byly chvíle, kdy pochyboval, že nezkusit zabránit Voldemortovi dostat se do hrobky nebyla naprostá šílenost. Nebyl si ani schopen vysvětlit uspokojující pocit, když se proti tomu rozhodl: Pokaždé, když si zopakoval důvody, které ho k tomu vedly, zdály se mu slabší a bezvýznamnější.

Divné bylo, že Hermionina podpora ho mátla stejně jako Ronovy pochybnosti. Hermiona, nyní, přinucená uvěřit, že Starší hůlka opravdu existuje, začala říkat, že je to zlý předmět a že způsob, kterým Voldemort tu hůlku získal, je odpudivý.

"Ty bys to nikdy nemohl udělat, Harry," stále opakovala. "Nemohl bys otevřít Brumbálův hrob."

Ale myšlenka na Brumbálovo mrtvé tělo Harryho znepokojovala daleko méně než možnost, že neporozuměl záměrům živého Brumbála. Cítil, že stále tápe v temnotě, zvolil si cestu, ale stále se ohlížel zpět, přemýšlejíc, jestli nepřehlédl nějaké značky, zda si neměl vybrat druhou cestu.
Čas od času, se přes něj opět přehnala zlost na Brumbála, silně jako vlny narážející do sebe dole pod chatrčí, zlost, že mu Brumbál před tím, než zemřel, vše neobjasnil.

"A - je - mrtvý?" zeptal se Ron tři dny potom, co dorazili do chatrče.

Harry strnule hleděl na zeď oddělující chatrč od zahrady, když ho Ron a Hermiona našli; přál si aby se tak nestalo, ne s touto otázkou.

"Ano, JE, Rone, prosím, nezačínej znova!"

"Podívej se na fakta Hermiono," namítl Ron, mluvíc přes Harryho, který pokračoval se zíráním na horizont.

"Laň. Meč. Oko, které Harry viděl v zrcadle…"



"Harry přiznal, že si to oko možná jen představoval! Ne snad, Harry?"

"Jo mohl," odpověděl Harry bez toho, aby se na ni podíval.

"Ale nejsi si jistý, že ne?" vypálil Ron.

"Ne nejsem," nepřítomně odpověděl Harry.

"Tam, vidíš!" řekl Ron rychle, předtím než Hermiona mohla něco namítnout. "Jestli to nebyl Brumbál, tak mi Hermiono vysvětli, jak Dobby věděl, že jsme v té cele?"

"Nevim - a můžeš mi Ty vysvětlit, jak ho Brumbál poslal, když leží v hrobce v Bradavicích?"

"Netuším, mohl to být jeho duch!"

"Brumbál by se jako duch nevrátil," řekl Harry. Ted' už bylo jen málo věcí, kterých si byl Harry u Brumbála jistý, ale toto byla jedna z nich. "Nemohl by dál pokračovat."

"Co myslíš tím, 'pokračovat'?" zeptal se Ron, ale ještě předtím, než mu Harry stačil cokoli odpovědět, ozvalo se za nimi,

"Arry?"

Fleur vyšla z chatrče, její dlouhé stříbrné vlasy poletovaly ve vánku.

"Arry, Grip'ook by chtěl ss tebou mluvit. Je v nejmenššší lošnici, on šíká, še nechce být rušen."

Její nechuť k tomu, být skřetova pošťačka, byla jasná; jak se vracela zpět do domu, vypadala podrážděně.

Griphook na ně čekal, jak Fleur řekla, v nejmenší ze tří ložnic, které v chatrči byly. V té, ve které Lenka a Hermiona v noci spaly.
Zatáhl červené závěsy proti zamračené obloze, což dalo místnosti ohnivý nádech, to bylo kontrastní se zbytkem vzdušné a prosvětlené chatky.

"Již jsem se rozhodl, Harry Pottere," začal skřet, který seděl na nízké židli bubnujíc si na ruce dlouhými prsty. "I když to skřeti u Gringottových budou považovat za obrovskou krvezradu, rozhodl jsem se Vám pomoci -"

"To je skvělé!" řekl Harry. "Griphooku, děkuji vám, jsme opravdu-"

"-a za to," řekl skřet odhodlaně, "budu chtít odměnu."

Harry zaváhal.
"Kolik chcete? Mám zlato."

"Ne zlato," odpověděl Griphook. "Zlata mám dost."

Jeho černé oči zajiskřily; nebylo v nich žádné bělmo.
"Chci meč. Meč Gordika Nebelvíra."

Harry poklesl.
"Ten vám nemůžu dát," odpověděl. "Omlouvám se."

"Potom," řekl skřet lehce, "máme problém."

"Můžeme vám dát něco jiného," řekl Ron horlivě. "Vsadím se, že Lestrangeovi mají v trezoru spousty věcí, jakmile se tam dostanete, můžete si něco vzít."

Ale to neměl říkat. Griphook zlostně vyprskl.
"Já nejsem zloděj chlapče! Nesnažím se získat poklady, na které nemám žádné právo!" "Ten meč je náš -"

"není," odporoval Harry
"Jsme z Nebelvíru a ten meč byl Godrika Nebelvíra -"

"A předtím, než byl Nebelvírův, čí byl?" dožadoval se odpovědi skřet. "Ničí," řekl Ron. "Byl vyroben pro něj ne?"

"Ne!" vykřikl Goblin naježený vzteky a ukazoval dlouhým prstem na Rona. "Zase ta kouzelnická arogance! Ten meč patřil Ragnuku I. a Godric Nebelvír mu ho vzal! Je to starý artefakt, mistrovská práce skřetů! A skřetům také patří. Ten meč je cenou za mé služby. Berte, nebo nechte být!"

Skřet na ně vrhnul pronikavý pohled. Harry se obrátil na ostatní a řekl:
"Musíme si to promyslet, Griphooku. Můžeš nás na chvíli omluvit?"

Skřet přikývl a tvářil se nevrle.

Dole, v prázdném obýváku, odešel Harry ke krbu a obočí měl nakrčené do hluboké vrásky, jak přemýšlel, co dělat. Za ním řekl Ron: "Jenom se nám směje. Nemůžeme mu ten meč nechat."

"Je to pravda?" zeptal se Harry Hermiony. "Vážně Nebelvír ten meč ukradl?"

"Nevím," řekla beznadějně. "Kouzelnická historie často přeskakuje to, co udělali kouzelníci ostatním rasám, ale nikde jsem neviděla žádný záznam o tom, že by Nebelvír meč ukradl."

"Bude to jedna z těch skřetích historek o tom," řekl Ron, "jak se je kouzelníci stále snaží ovládnout. Myslím, že bychom měli být rádi, že po nás nechce jednu z našich hůlek."

"Skřeti mají spoustu důvodů k tomu, aby neměli rádi čaroděje, Rone." řekla Hermiona. "V minulosti byli brutálně vražděni."

"Takže skřeti jsou nakonec takoví malí roztomilí zajíčci, ne?" řekl Ron. "Zabili spoustu z nás. A taky jsou špinaví."

"Ale hádání s Griphookem o tom, která rasa je víc zotročená a která zlá, asi nepomůže k tomu, aby k nám byl milejší, ne?"

Chvíli bylo ticho a všichni se snažili vymyslet, jak se dostat z této zapeklité situace. Harry vyhlédnul z okna k hrobu Dobbyho. Lenka u pomníku aranžovala do sklenice od marmelády mořskou levanduli.

"Dobře," řekl Ron a Harry se otočil zpátky k němu, "co tohle? Řekneme Griphookovi, že potřebujeme meč, dokud se nedostaneme dovnitř trezoru a potom si ho může vzít. Uvnitř je falešný, ne? Vyměníme je a dáme mu ten nepravý."

"Rone, on pozná rozdíl mnohem lépe, než my!" řekla Hermiona. "On byl jediný, kdo poznal, že došlo k záměně!"

"Jo, ale my můžeme zmizet dřív, než pozná..." Ztichnul pod tíhou pohledu, kterým ho zahrnula Hermiona.

"Tohle," řekla tiše, "je ohavné. Požádat ho o pomoc a pak ho podrazit? A ty se divíš, že skřeti nemají rádi čaroděje, Rone?"

Ronovi zčervenaly uši.
"Dobře, dobře! Byla to jediná věc, která mě napadla! Jaké je tvoje řešení?"

"Musíme mu nabídnout něco jiného, něco, co bude mít stejnou hodnotu."

"Skvělý, půjdu nahoru, vezmu jeden z prastarých, skřety vyrobených, mečů a můžeš mu ho dát."

Znovu se rozhostilo ticho. Harry si byl jistý, že skřet nepřijme nic jiného, než meč, i kdyby mu nabídli něco stejně cenného. Zároveň však byl meč jejich jedinou zbraní proti viteálům.

Na chvíli zavřel oči a naslouchal příboji. Myšlenka, že Nebelvír meč ukradl, byla pro něj nepříjemná. Vždycky byl hrdý na to, že patří do Nebelvíru. Nebelvír byl ochránce kouzelníků z mudlovských rodin, čaroděj, který se střetl se Zmijozelem, který miloval čistou krev..."

"Možná, že Griphook lže," řekl Harry a znovu otevřel oči. "Možná Nebelvír meč nevzal. Jak víme, že skřetí verze výkladu dějin je ta správná?"

"A byl by v tom nějaký rozdíl?" řekla Hermiona.

"Změní to pocity, které z toho mám," řekl Harry.
Zhluboka se nadechl.

"Tak mu řekneme, že si může vzít meč poté, co nám pomůže dostat se do trezoru...ale budeme velmi opatrní, abychom mu neřekli, kdy přesně to bude."
Na Ronově tváři se postupně rozhostil široký úšklebek. Hermiona však vypadala rozladěně.

"Harry, nemůžeme přeci..."

"Vezme si ho," pokračoval Harry, "Až ho použijeme na zničení všech ostatních viteálů. Ujistím se, že ho potom dostane. Dám mu své slovo."

"Ale to může trvat roky," řekla Hermiona.

"Já vím, ale on to vědět nemusí. Nebudu mu lhát,...opravdu."

Harry se jí podíval do očí, ve kterých se míchaly odpor a stud. Vzpomněl si na slova vyražená nad bránou do Nurmengardu (věznení, které vytvořil Grindelwald pro své nepřátele - pozn. autora): PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. Odtlačil takové myšlenky pryč. Jakou jinou volbu měli?

"Mně se to nelíbí," řekla Hermiona.

"Ani mně ne," odpověděl jí Harry.

"Já si myslím, že je to geniální," řekl Ron a postavil se. "Jdeme a řekneme mu to."

Zpátky v nejmenší ložnici učinil Harry nabídku. Pečlivě vyslovoval tak, aby neurčil žádný přesný čas pro předání meče. Zatímco mluvil, Hermiona se dívala do podlahy. Harryho to roztrpčilo, protože by to mohlo prozradit jejich plán, ale Griphook neměl oči pro nikoho jiného, než pro něj.

"Mám vaše slovo, Harry Pottere, že mi dáte Nebelvírův meč, pokud vám pomůžu?"
"Ano," řekl Harry.

"Potom platí," řekl skřet a podával mu ruku. Harry jí přijal a potřásl s ní. Harry přemýšlel, jestli jeho černé oči neprohlédly jeho vlastní a nemá nějaké zlé tušení. Potom ho Griphook pustil, spojil svoje ruce dohromady a řekl: "Tak, začneme!"


Bylo to stejné, jako plánovat vniknutí na Ministerstvo kouzel. Rozhodli se využít nejmenší ložnici, která byla, kvůli Griphookově přání, neustále zahalená v pološeru.

"Byl jsem v trezoru Lestrangeových jen jednou," řekl jim Griphook, "Při té příležitosti jsem byl požádán, abych uvnitř umístil falešný meč. Je to jedna z nejpůvodnějších komnat. Nejstarší kouzelnické rodiny schraňují své poklady v těch nejhlubších patrech, kde jsou největší a nejlépe chráněné trezory..."

Zůstávali v maličké místnosti zavření celé hodiny. Dny se pomalu změnily v týdny. Problém za problémem přicházely a musely být vyřešeny, jeden z nich třeba to, že jejich zásoby mnoholičného lektvaru byly skoro vyčerpány.

"Zbývá dost už jen pro jednoho z nás," řekla Hermiona, naklápějíc malinkou lahvičku blátivého nápoje proti světlu.

"To bude stačit," řekl Harry, který procházel Griphookovy ručně kreslené plány nejnižších podlaží.

Ostatní obyvatelé Škeblové chatrče si mohli všimnout, že se Harry, Ron a Hermiona objevovali jen na jídlo. Nikdo se jich na nic neptal, ale Harry cítil, jak se na ně tři u stolu často upírají Billovy tázavé a ustarané pohledy.

Čím déle byli pohromadě, tím víc si Harry uvědomoval, jak jsou mu skřeti nepříjemní. Griphook byl neočekávaně krvežíznivý, měl potěšení z představy bolesti, kterou trpí nižší stvoření, a možnost, že během dobývání se do sejfu Lastrangerových budou zraněni další čaroději, mu působila potěšení. Harry se domníval, že jeho nechuť s ním sdílí i Ron a Hermiona, ale nikdy o tom nemluvili. Griphooka potřebovali.

Skřet se k společnému stolování připojil jen s nevolí. I když už měl nohy v pořádku, chtěl, aby mu jídlo nosili do pokoje na podnose, stejně jako si to přál stále ještě slabý Ollivander. Nakonec Bill (po vzrušeném Fleuřině výstupu) za nimi zašel a prohlásil, že už je toto uspořádání dál neúnosné. Od té doby sedával Griphook s ostatními u přeplněného stolu, ale omítal jejich jídlo a vyžadoval kusy syrového masa, kořínky a různé houby.

Harry se za to cítil zodpovědný, konec konců to on trval na tom, že skřet s nimi zůstane, aby ho mohl vyzpovídat. Jeho vinou bylo, že se celá Weasleyovic rodina musela ukrývat a že Bill, Fred, George i pan Weasley nemohli dál chodit do práce.

"Je mi to líto," řekl jednoho bouřlivého dubnového večera Fleur, zatímco jí pomáhal vařit večeři. "Nikdy jsem nechtěl, abyste se taky do toho všeho zamotali."

Zrovna řídila sadu nožů, které porcovaly maso pro Griphooka a Billa, který po kousnutí Šedohřbetem dával přednost syrovému. Zatímco se nože před ní jen míhaly, napjatý výraz její tváře trochu změkl.

"Arry, zachránil jsi život mojí malé sestšičky, na to nežapomínám."

To nebyla tak úplně pravda, ale Harry se raději rozhodl, že jí nebude připomínat, že Gabriela nebyla ve skutečném nebezpečí.
"Nicméně," pokračovala Fleur míříc hůlkou na hrnec omáčky na sporáku, která začala znovu bublat, "pan Ollivander odjíždí tento vešer k Muriel. To věči ušnadní. Ten škřet," zamračila se při pouhé zmínce o něm "se můše pšešunout dolů a vy ši můžete vžít jeho pokoj."

"Nám ale vůbec nevadí spát v obývacím pokoji." řekl Harry, který věděl, že skřet by měl proti nocování na pohovce určitě námitky a to, jestli ho udrží v dobré náladě, bylo pro jejich plány zásadní. "S námi si nedělej starosti."

Když se snažila protestovat, Harry pokračoval: "My už se vám tu taky dlouho plést nebudeme, Ron, Hermiona a já. Už tu moc nepotřebujeme zůstávat moc dlouho."

"Ale co to žíkáš! " kabonila se na něj, hůlkou mířila na rendlík s jídlem, který se nyní vznášel ve vzduchu. "Samozžejmě nesmíte odejít, tady jšte v bezpeší!"

Vypadala trochu jako paní Weasleyová, když to říkala, a Harry byl docela rád, že se v tu chvíli otevřely zadní dveře.
Vstoupila Lenka s Deanem, vlasy měli provlhlé od deště a každý nesl náruč naplaveného dřeva.

"... a ty jejich malinký ouška," říkala zrovna Lenka, "můj táta tvrdí, že jsou podobná hroším, ale purpurová a chlupatá. Když je chceš přivolat, musíš si broukat, nejraději mají walz, nic rychlého..."

Dean vypadal nesvůj, pokrčil rameny, když procházel kolem Harryho, a pak následoval Lenku do pokoje, který sloužil zároveň jako jídelna i obývací pokoj, a kde zrovna Ron s Hermionou rozkládali stůl.
Harry viděl, že je to šance uniknout Fleuřiným otázkám, a tak popadnul dvě sklenice dýňové šťávy a odspěchal za ostatními.

"... a až příjdeš k nám domu, ukážu ti ten roh, tatínek mi o něm psal, ale já jsem ho ještě neviděla, protože mě Smrtijedi unesli z Bradavického expresu a na Vánoce jsem se domů nedostala." vykládala Lenka, zatímco Deanem znovu zapalovali oheň.
"Lenko, už jsme ti říkali," zavolala na ní Hermiona, "že ten roh vybuchnul. Nebyl to muchlorohý smrkáč, ale třaskavec... "

"Ne, určitě to by roh z muchloroha," řekla Lenka klidně. "Tak mi to řekl táta. Teď už bude pravděpodobně transformovaný, však víte, oni se dokážou sami opravit."

Hermiona jen potřásla hlavou a pokračovala v rozdělování příborů, mezitím se objevil Bill, který vedl ze schodů pana Ollivandra.
Výrobce hůlek stále vypadal velmi křehce, opíral se o Billovu paži a táhl za sebou velký kufr.

"Budete mi chybět, pane Ollivandere," řekla Lenka, když se starý muž objevil.

"Vy mně rovněž, má drahá," odpověděl Ollivander a poklepal ji po rameni. "Byli jste mi nevyslovitelnou útěchou, na tom hrozném místě."

"Tedy, au revoir, pane Ollivander," řekla Fleur a políbila ho na obě tváře. "Chtěla jšem vás požádat o laskavost, zda dorušíte balíček Billyho tetižce Murriel. Nevrátila jsem jí totiž tu šelenku."

"Bude mi ctí," prohlásil pan Ollivander s lehkou úklonou. "Je to pouhá maličkost, kterou vám mohu oplatit vaši šlechetnou pohostinnost."

Fleur vytáhla ošuntělé sametové pouzdro a otevřela ho, aby ukázala výrobci hůlek, co skrývá. Čelenka se ve světle nízko zavěšené lampy blýskala a třpytila.

Harry Potter 7 Překlad 24.kapitola - Výrobce hůlek 3.část

31. července 2007 v 13:48 HP Relikvie Smrti
"A má pravdu?"

"Pán Starodávné hůlky se musí neustále obávat útoku," řekl Ollivander, "ale připouštím, že představa, že Pán Zla ovládá Hůlku smrti je...ohromující."

Harry si vzpomněl, jak si při prvním setkáním s panem Ollivanderem nebyl jistý, zda se mu výrobce hůlek líbí nebo ne. I teď, když byl Voldemortem vězněn a mučen, ho představa temného čaroděje s touto hůlkou fascinovala a odpuzovala zároveň.

"Vy - vy si opravdu myslíte, že ta hůlka existuje, pane Ollivandere?" zeptala se Hermiona.

"Ale ano," odpověděl Ollivander. "Ano, je možné vystopovat historii té hůlky. Samozřejmě, existují bílá místa, kdy zmizí z dohledu, když se dočasně ztratila nebo byla ukryta, ale vždy se znovu objeví. Má určité vlastnosti, podle kterých ji ti, kteří se v hůlkách vyznají, poznají. Existují zápisy, ač obtížně srozumitelné, které jsem já i další výrobci hůlek studovali. Jsou v každém případě pravé."

"Takže vy - vy si nemyslíte, že jde jen o pohádku, nebo mýtus?" zeptala se Hermiona s nadějí v hlase.

"Ne," řekl Ollivander. "Jestli musí spáchat vraždu, to nevím. Její minulost je hrůzná, ale to může způsobovat jednoduše fakt, že je to tak žádaný předmět a vzbuzuje u čarodějů tolik vášní. Je nesmírně mocná, ve špatných rukou nebezpečná a pro nás, kteří studujeme sílu hůlek, neuvěřitelně fascinující."

"Pane Ollivandere," řekl Harry. "Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch Starou hůlku, že?"

Ollivander ještě více zbledl. Polkl a vypadal vystrašeně.

"Ale jak... jak-?"

"Je jedno, jak to vím," řekl Harry, jizva ho pálila. Na chvíli zavřel oči a zahlédl obraz hlavní ulice v Prasinkách, kde byla ještě tma, protože ležely více na severu.

"Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch tu hůlku?"

"Říkalo se to," zašeptal Ollivander. "Je to pověst, která se šíří už roky, od dob, kdy jsi ještě nebyl na světě. Domnívám se, že sám Gregorovitch s tím začal. Teď vidíš, jak dobré to bylo; že studoval a kopíroval kvalitu Hůlky osudu!"

"Ano, vidím," řekl Harry. Postavil se. "Pane Ollivandere, ještě poslední věc a pak vás necháme být. Co víte o Relikviích Smrti?"

"O čem?" zeptal se výrobce hůlek naprosto zmateně.

"Relikvie Smrti."

"Obávám se, že nevím, o čem mluvíte. Má to něco společného s hůlkami?"

Harry se podíval do jeho pokleslé tváře a věděl, že Ollivander nic nepředstírá. Nevěděl o relikviích nic.

"Díky," řekl Harry. "Děkujeme mockrát. Teď vás necháme odpočinout."

Ollivander se na ně sklíčeně podíval.

"Mučil mě!" zajíkal se. "Kletbou Crucatius, nemáte ani zdání- "

"Ale mám," řekl Harry. "Opravdu ano. Prosím odpočiňte si. Díky, že jste nám to všechno řekl. "

Vedl Rona a Hermionu po schodišti dolů. Harry letmo zahlédl Billa, Fleur, Lenku a Deana, kteří seděli u stolu v kuchyni s šálky čaje. Všichni vzhlédli, když se Harry objevil ve dveřích, ale on jen kývl a pokračoval dál do zahrady, Ron a Hermiona ho následovali.

Načervenalá hromada hlíny, která pokrývala Dobbyho, se nacházela před nimi a Harry se k ní s narůstající bolestí v hlavě vrátil. Stálo ho obrovské úsilí zastavit vidění, která se mu vnucovala, ale věděl, že už bude muset vzdorovat jen chvíli. Věděl, že se tomu bude muset brzy poddat, protože potřeboval zjistit, jestli byla jeho teorie správná, musel se snažit už jen chvíli, aby to mohl vysvětlit Ronovi a Hermioně.

"Gregorovitch měl kdysi dávno Starodávnou hůlku," řekl. "Viděl jsem Vy-víte-koho ho hledat. Když ho vystopoval, zjistil, že už ji Gregorovitch nemá. Ukradl mu ji Grindelwald. Jak Grindelwald zjistil, že ji má, nevím, ale jestli byl Gregorovitch tak hloupý, že rozšiřoval tu zvěst, nebylo to asi moc těžké."

Voldemort byl před branami Bradavic. Harry ho tam viděl stát a také viděl lampu, která se pohupovala ve světle před úsvitem. Přicházel blíž a blíž.

"Grindelwald použil Starodávnou hůlku, aby byl silnější. A když byl na vrcholu své moci, Brumbál věděl, že jen on sám ho může zastavit, utkal se s Grindelwaldem, porazil ho a vzal si Hůlku osudu."

"Brumbál měl Hůlku osudu?" zeptal se Ron. "Tak ale - kde je teď?"

"V Bradavicích," odpověděl Harry a přemáhal se, aby zůstal s nimi v zahradě.

"No tak pojďme!" zvolal Ron nedočkavě. "Pojď Harry, vezmeme ji dřív, než ji dostane on!"

"Na to už je pozdě," řekl Harry. Nemohl si pomoct, ale chytil se za hlavu, aby jí pomohl se bránit.

"Ví, kde je. Právě teď tam je."

"Harry!" zařval Ron zuřivě. "Jak dlouho jsi to věděl? Proč jsme tak ztráceli čas? Proč jsi mluvil nejdřív s Griphookem? Mohli jsme jít - stále můžeme- "

"Ne," řekl Harry a klesl na kolena do trávy. "Hermiona má pravdu. Brumbál nechtěl, abych ji měl. Nechtěl, abych si ji vzal. Chtěl, abych získal viteály."

"Neporazitelná hůlka, Harry!" zasténal Ron.

"Nechtěl jsem... Chtěl jsem získat viteály..."


A najednou bylo všechno studené a tmavé: Slunce bylo za obzorem stěží viditelné, když klouzal těsně vedle Snapea nahoru přes pozemky k jezeru.

"Přidám se k vám brzy v hradu," řekl vysokým studeným hlasem. "Teď mě nech."

Snape se uklonil a vydal se zpět na cestu, černý kabát za ním vlál. Harry šel pomalu a čekal, až Snapeova postava zmizí. Nebylo pro Snapea, ani pro nikoho jiného, kam půjde. Z oken hradu nesvítila žádná světla, a tak se mohl skrýt... A za okamžik na sebe uvalil kouzlo, které ho skrylo i před sebou samým.

Kráčel kolem okraje jezera a všímal si obrysů milovaného hradu, jeho království, jeho dědictví.
A tady byla, odrážela se v tmavých vodách. Hrobka z bílého mramoru. Zbytečná skvrna v tak důvěrně známé krajině. Znovu pocítil ten nával euforie, ten opojný pocit zničení.
Pozvedl starou tisovou hůlku. Jak příhodné, že tohle bude její poslední velký čin. Hrobka byla rozdělena ve dví seshora až dolů. Zahalená postava byla stejně vysoká a hubená, jako zaživa. Opět pozvedl hůlku.

Pokrývka, do které byla postava zahalená, byla odhrnutá. Obličej byl, průsvitný, bledý, propadlý a ještě pořád téměř dokonale uchovaný. Pohled jim sklouzl na zahnutý nos. Ucítil pobavený výsměch. Brumbál měl ruce složené na hrudníku a tam ležela, sevřená, pohřbená spolu s Brumbálem.

Myslel si ten starý blázen, že mramor nebo smrt může hůlku ochránit? Domníval se, že se bude Pán zla bát porušit jeho hrob? Pavoukovité ruce uchopily hůlku a vytáhly ji z Brumbálova sevření. Když ji získal, vyletěla z ní sprška jisker, které sršely nad dřívějším majitelem. Byla připravená sloužit konečně novému pánovi.
www.hp7.estranky.cz

Harry Potter 7 Překlad 24.kapitola - Výrobce hůlek 2.část

31. července 2007 v 13:47 HP Relikvie Smrti
"Nosič hůlek," zopakoval Harry: ta fráze zněla divně, jizva ho opět zapálila, Voldemort směřoval své myšlenky k severu, Harry se nemohl dočkat, až položí svou otázku Ollivanderovi
.
"Právo nosit hůlku," řekl skřet tiše, "se už mezi kouzelníky a skřety řeší dlouho."

"Hm, ale skřeti umí kouzlit i bez hůlky," namítl Ron.

"To je nepodstatné! Kouzelníci odmítli sdílet své tajemství s ostatními magickými bytostmi, upřeli nám možnost rozšíření našich sil!"

"Ale.. Skřeti s námi také nesdílejí svoji magii," řekl Ron. "Nikdy nám neřeknete, jakým způsobem vyrábíte své zbraně a brnění. Skřeti ví, jak zpracovat kov způsobem, který kouzelníci nikdy -"

"Na tom nyní nezáleží," řekl Harry. "Ted' nejde o boj mezi kouzelníky a skřety, ani o rozepře s nějakými jinými druhy magických bytostí -"

Griphook vydal odporný zvuk připomínající smích.

"Ale ono, je to přesně o tom! Jak se Temný pán stává stále silnější, vaše rasa si stále víc myslí, že jste něco lepšího, než my! Gringottovi spadají pod Kouzelnické zákony, skřítci jsou zotročováni, který z nosičů hůlek proti tomu protestuje?"

"My ano!" vykřikla Hermiona. Posadila se rovně, její oči jasně zazářili. "My protestujeme! A já jsem nyní lovena stejně, jako jakýkoli skřet či skřítek, Griphooku! Jsem pro ně mudlovskej šmejd!"

"Neříkej si -" Ron zamumlal.

"Proč bych neměla?" řekla Hermiona. "Mám mudlovskou krev a jsem na to pyšná! Pod tímto novým režimem nemám větší práva než vy, Griphooku! Byla jsem to já, koho se rozhodli mučit, tam u Malfoyových!"

"A víte, že to byl Harry, kdo propustil Dobbyho?" zeptala se. "Víte, že my už se snažíme, aby byli všichni skřítci volní několik let?"

Skřet zíral na Hermionu se stejnou zvědavostí jako předtím na Harryho.

"Co hledáte v trezoru Lestrangových?" zeptal se náhle. "Meč, který leží uvnitř, je kopie. Tento je pravý," a ukázal na Nebelvírův meč.

"Ale myslím, že tohle už víte. Chtěl jste po mně, abych lhal. Tam u Malfoyových."

"Ale ten falešný meč není jediná věc v tom trezoru, že ne?" zeptal se Harry. "Možná.Viděl jste tam i jiné věci?"

Srdce mu bilo rychleji, než kdy dříve. Zdvojnásobil snažení ignorovat pulzující jizvu.
Skřet si znovu hrál s bradkou.

"Je to proti našemu kodexu mluvit o tajemství Gringottových. Jsme strážci
nesmírných pokladů. Máme povinnost chránit poklady, jež nám byly svěřeny a které jsou tak často vyrobeny našimi vlastními prsty."

Skřet pohladil meč a jeho černé oči těkaly z Rona na Hermionu a zpět.
"Tak mladí," řekl nakonec, "aby bojovali proti tolika..."

"Pomůžete nám?" zeptal se Harry. "Nemáme žádnou šanci dostat se tam bez pomoci nějakého skřeta. Jste naše poslední šance."


"Já . . . promyslím si to," řekl Griphook.

"Ale -" začal Ron naštvaně; Hermiona ho šťouchla do žeber.
"Děkuji," řekl Harry.

Skřet přikývl, poté zkusil ohnout své krátké nohy.

"Myslím," řekl, usazujíc se na Billovo a Fleuřině posteli, "že kosti-rost dokončil svoji práci. Možná se konečně vyspím. Odpusťte . . . ."

"Jo, samozřejmě," řekl Harry, ale ještě předtím, než opustili místnost, nahnul se dopředu a vzal si zpět Nebelvírův meč, který teď ležel vedle skřeta. Griphook neprotestoval, ale Harry si byl jistý, že když zavíral dveře, viděl záblesk nelibosti ve skřetových očích.

"Ten malej podrazák," zašeptal Ron. "užívá si, jak nás může nechat čekat."

"Harry," zašeptala Hermiona, "myslíš na to, co si myslím, že myslíš? Myslíš, že jeden z vitealů je schovaný v trezoru Lestragových?"

"Ano," odpověděl jí Harry. "Bellatrix byla zděšená, když si myslela, že máme ten meč z jejího trezoru. Proč? Co si myslela, že jsme ještě viděli, co se bála, že bychom mohli ještě vzít? Obávala se, že by se o tom Voldemort dozvěděl."

"Já myslel, že hledáme místa, kde Vy-Víte-Kdo byl, místa, které jsou pro něj nějak důležitá?" řekl Ron, který vypadal popleteně. "Byl někdy v trezoru Lestragových?"

"Nevím, zda vůbec někdy byl u Gringottů," odpověděl Harry. "Když byl mladý, žádné zlato neměl, nikdo mu nic nezanechal. Mohl možná vidět banku, když poprvé vstoupil do Příčné ulice."

Harryho jizva pulzovala, ale znovu to ignoroval; chtěl aby Ron a Hermiona všechno pochopili, než budou mluvit s Ollivanderem.

"Myslím, že záviděl všem, kdo měli u Gringottových trezor. Asi to považoval za pravý symbol toho, že patříte do kouzelnického světa. A nezapomeňte, jak věřil Bellatrix a jejímu manželovi. Před jeho pádem to byli nejoddanější služebníci a poté, co zmizel, oni byli ti, kdo se ho vydali hledat. Řekl to tu noc, kdy znovu povstal."

Harry si promnul jizvu.

"Nemyslím si, že by Bellatrix řekl, že je to viteál. Ani Luciusovi Malfoyovi nikdy neřekl pravdu o deníku. Pravděpodobně jí řekl, že je to jen nějaký jeho majetek a požádal ji, aby ho umístila do trezoru. Nejbezpečnější místo na světě pro cokoli, co chceš schovat, to mi jednou Hagrid řekl. . . kromě Bradavic."

Když Harry přestal mluvit, Ron zatřásl hlavou. "Ty mu opravdu rozumíš."

"Jen z části," řekl Harry. "Z části . . . Přál bych si, abych tak rozuměl i Brumbálovi. Uvidíme. A teď - Ollivander."

Ron a Hermiona vypadali zmateně, ale následovali ho na druhou stranu odpočívadla, Harry zaťukal a odpovědí mu bylo slabé:

"Vstupte!".

Výrobce hůlek ležel na dvojité posteli dál od okna. Byl v cele držen a mučen více než rok. Byl vyzáblý, kosti na jeho tváři jasně vyčnívaly oproti nažloutlé kůži. Jeho velké stříbrné oči vypadaly obrovské v propadlých víčkách. Ruce, které ležely na přikrývce, by mohly patřit kostlivcovi.

Harry si sedl na prázdnou postel, vedle Rona a Hermiony. Vycházející slunce odsud nebylo vidět. Pokoj měl okno do zahrady, kde stál čerstvě vykopaný hrob.

"Pane Ollivandre, Omlouvám se, že vás obtěžujeme," řekl Harry.

"Můj zlatý chlapče," Ollivanderův hlas byl slabý. "Zachránil jsi nás, myslel jsem, že tam umřeme, nikdy . . . nikdy . . . ti nebudu moct dostatečně poděkovat."

"Jsme rádi, že jsme to zvládli."

Harryho jizva znovu zapulzovala. Věděl to, byl si jistý, už nezbýval čas na to udržet Voldemorta od dosáhnutí jeho cíle. Harry cítil, jak panikaří . . . avšak rozhodl se.. tehdy, když si vybral Griphooka jako prvního, s kým bude mluvit. Předstírajíc klid, který necítil, sáhl do váčku, který měl pověšený kolem krku a vyndal z něj svoji zlomenou hůlku.

"Pane Ollivandre, potřeboval bych pomoc."

"Cokoli. Cokoli." řekl výrobce hůlek slabě.
"Dokážete ji opravit? Je to možné?"

Ollivander si vzal do třesoucí ruky Harryho hůlku.

"Cesmín a péro z fénixe," řekl Ollivander třesoucím se hlasem. "Jedenáct palců. Pěkná a ohebná."

"Ano," přikývl Harry. "Dokázal byste -- ?"

"Ne," zašeptal Ollivander. "Omlouvám se, moc se omlouvám, ale hůlku takto zničenou není možné opravit žádným způsobem, který bych znal."

Harry tušil, že to uslyší, ale přesto to byl pro něj šok. Vzal si rozpůlenou hůlku zpět a vrátil ji do váčku, který měl kolem krku. Ollivander zíral na místo, kde hůlka zmizela a nepřestal, dokud Harry z váčku nevyndal dvě hůlky, které si přinesl od Malfoyových.
"Poznáte, čí jsou?" zeptal se Harry.

Výrobce hůlek si vzal první z nich a podržel si ji před propadlým obličejem a otáčel jí kolem prstů, poté ji jemně ohnul.

"Vlašské dřevo a dračí blána," řekl. "Dvanáct a tři čtvrtě palců. Neohebná. Tato hůlka patří Bellatrix Lestrangové."

"A tato?"

Ollivander ji prozkoumal stejně jako předchozí.

"Hloh a ohon Jednorožce. Přesně 10 palců. Mírně pružná. Toto byla hůlka Draca Malfoye."

"Byla?" zopakoval Harry. "Není stále jeho?"
"Možná ne. Jestliže jste mu ji vzal-"

"-Vzal - "

"-poté jste možná, nyní jste vy vlastník této hůlky. Samozřejmě, je to sporné, záleží to na hodně věcech. Hodně o tom rozhoduje i hůlka sama. Nicméně všeobecně, když někdo hůlku vyhraje, její vlastnictví se změní."
Místnost byla tichá, jediný zvuk vydávalo vzdálené moře.

"Mluvíte o hůlkách, jako by měly duši," řekl Harry, "jako by mohly sami myslet."

"Hůlka si vybírá kouzelníka," odpověděl mu Ollivander. "To ví každý, kdo studoval výrobu hůlek."


"Osoba, která hůlku nevlastní, ji ale přesto může používat, že ano?" zeptal se Harry.

"Oh ano, jestliže jste kouzelník, budete schopen provozovat magii skrz skoro jakýkoli předmět. Nicméně, největší účinnost bude mít vždy magie, která vyšla z hůlky, jenž si kouzelníka vybrala. Je to složité spojení. Je to tou prvotní přitažlivostí a poté oboustrannou zkušeností, hůlka se učí od kouzelníka, kouzelník se učí od hůlky."

Mořské vlny se přelévaly tam a zpět; byl to truchlivý zvuk.

"Tu hůlku jsem si od Malfoye vzal silou," řekl Harry. "Takže ji můžu bezpečně používat?"

"Řekl bych, že ano. Podle zákonu vlastnictví hůlek ale ukořistěná hůlka muže uhýbat vůli nového vlastníka. "

"Takže, já bych měl použít tuto hůlku?" řekl Ron, vyndal Červíčkovu hůlku z kapsy a podal ji Ollivanderovi.

"Kaštan a dračí blána. 9 a tři čtvrtě palce. Ohebná. Přinutili mě ji vyrobit těsně po mém únosu pro Petra Pettigrewa. Ano, získal jste ji, pokud jste ji získal, tak vám bude sloužit dobře, lépe, než jiná hůlka."

"Takže každá hůlka má v sobě vepsáno, kdo je její vlastník?" zeptal se Harry.

"Myslím, že ano," odpověděl Ollivander, koukajíc svýma vypouklýma očima na Harryho.
"To je hluboká otázka pane Pottere. Výroba hůlek je komplexní a záhadný obor magie."
"Takže je nezbytné zabít předchozího vlastníka, abyste převzal vlastnictví nad hůlkou?" zeptal se Harry.

Ollivander pokl.
"Nezbytné? Ne, neřekl bych, že je nezbytné zabít."

"Nicméně kolují legendy," řekl Harry a tep jeho srdce zrychlil, bolest v jeho jizvě začala být intenzivnější; byl si jistý, že Voldermort se rozhodl vykonat, nač myslel. "Legendy o hůlce - nebo hůlkách - které se předávaly z ruky do ruky jen vraždou."

Ollivander zbledl. Oproti bílému prostěradlu byl šedý, jeho oči byly enormně velké, prokrvené, vypadal, jako by se bál.

"Myslím, že je to jen jedna hůlka," zašeptal.

"A Vy-Víte-Kdo se o ni zajímal, že ano?" zeptal se Harry.

"Já - jak?" zaskřehotal Ollivander a podíval se na Rona a Hermionu, očekávajíc nějakou pomoc. "Jak to víte?"

"Chtěl po vás, abyste mu řekl, jak překonat spojení mezi našimi hůlkami," řekl Harry.

Ollivander vypadal vystrašeně.
"Mučil mne, musíte to pochopit! Kletba Cruciatus, Já - Já jsem neměl jinou možnost, než mu to říct, co jsem věděl, co jsem hádal!"

"Chápu to," řekl Harry. "Pověděl jste mu o sesterských jádrech našich hůlek? Řekl jste mu to a on si vypůjčil hůlku od někoho jiného?"

Ollivander zděšeně, zmrazen tím, kolik toho Harry ví. Pomalu přikývl.

"Ale nefungovalo to," pokračoval Harry. "Ale moje hůlka porazila i jeho, vypůjčenou... Víte co se stalo?"

Ollivander se otřásl a pak jen zakýval.
"Nikdy...nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Vaše hůlka učinila něco jedinečného. Spojení mezi stejnými jádry hůlek je velmi neobvyklé, ale proč vaše hůlka zaútočila na onu vypůjčenou, to opravdu nevím...

"Mluvili jsme o té druhé hůlce, té, která se získává vraždou. Když si Vy-Víte-Kdo uvědomil, že se moje hůlka chovala divně, tak se vrátil a vyptával se na ni, že?"

"Jak tohle víte?"

Harry neodpověděl.

"Ano, ptal se ni," zašeptal Ollivander. "Chtěl vědět všechno o hůlce známé jako Hůlka osudu, Hůlka smrti nebo Starodávná hůlka."

Harry nepostřehnutelně pohlédl na Hermionu. Vypadala ohromeně.

"Pán Zla," pokračoval Ollivander, tlumeným a vystrašeným hlasem, "byl vždy spokojen s hůlkou, kterou jsem mu vyrobil - tis a pero z ptáka fénixe, třináct a půl palce - až do doby, než zjistil spojení mezi vašimi hůlkami. Nyní shání novou, mnohem mocnější, aby dokázal přemoci tu vaši."

"Ale velmi brzy zjistí, pokud už to náhodou neví, že moje hůlka je zničená," pronesl Harry tiše.

"Ne!" Hermiona zněla vyděšeně. "Nemůže to vědět, Harry, jak by - ?"

"Priori incantatem," vysvětlil Harry, "Tvoje hůlka i ta z trnkového keře zůstaly u Malfoyů, Hermiono. Pokud je pořádně prozkoumávají a donutí je ukázat poslední kouzla, uvidí, jak jsi zničila moji hůlku i jak jsi se ji později neúspěšně pokusila opravit. Dojde jim, že od té doby jsem používal tu trnkovou."

Z obličeje se jí vytratila i ta trocha barvy, kterou získala po návratu. Ron vrhl na Harryho káravý pohled a řekl, "Nemá cenu se tím teď trápit - "

Pan Ollivander ho ale přerušil.
"Pán Zla už nehledá Starodávnou hůlku jen, aby Vás zničil, pane Pottere. Je odhodlán ji získat, neboť je přesvědčen, že ho učiní nezranitelným."

Harry Potter 7 Překlad 24.kapitola - Výrobce hůlek 1.část

31. července 2007 v 13:39 HP Relikvie Smrti
Bylo to jako potápět se do staré noční můry, na okamžik Harry klečel znovu vedle Brumbálova těla u paty nejvyšší věže v Bradavicích, ale ve skutečnosti hleděl na malé tělíčko, které leželo zkroucené na trávě, probodlé Bellatrixiným stříbrným nožem.
Harryho hlas říkal, "Dobby…Dobby…" , i když věděl, že malý domácí skřítek odešel tam, odkaď ho už není možné zavolat zpátky.

Po minutě si konečně uvědomil, že po tom všem se dostali na správné místo, byli tu Bill s Fleur, Dean a Lenka, shromažďující se okolo místa, kde klečel nad skřítkem.

"Hermiona," řekl náhle. "Kde je?"

"Ron ji vzal dovnitř," řekl Bill. "Bude v pořádku."

Harry se znovu podíval dolů na Dobbyho. Natáhl ruku a vyndal ostrou čepel ze skřítkova těla, poté si sundal bundu a překryl s ní Dobbyho tělo, jako by to byla přikrývka.

Někde poblíž narážely mořské vlny do skal, Harry tomu však naslouchal. Zatímco ostatní mluvili, probírali věci, které ho nyní vůbec nezajímaly, rozhodovali se.

Dean odnesl zraněného Griphooka, Fleur spěchala za nimi. Bill věděl, co mají dělat. Harry se znovu podíval na malé tělíčko a najednou jeho jizva zabolela. V jedné část své mysli, kterou viděl jakoby z obrácené strany dalekohledu, viděl Voldemorta trestajícího ty, které nechali za sebou v Malfoyově panství. Voldemortův hněv byl strašný, avšak Harryho žal nad Dobbyho ztrátou z něj udělal jen vzdálenou bouři, která dorazila k Harrymu skrz obrovský tichý oceán.


"Chci ho pohřbít pořádně," byla první slova, která si Harry plně uvědomoval. "Ne, pomocí magie. Máte tady rýč?"

Krátce potom se dal do práce. Sám kopal hrob na konci zahrady, na místě, které mu Bill ukázal, mezi keři. Kopal zuřivě, vychutnávajíc si ruční práci, hrdý na práci bez magie. Každá kapka potu a každý puchýř byl pro něj jako úcta pro skřítka, který zachránil jejich životy.

Jeho jizva stále hořela, ale byl pánem nad svojí bolestí, cítil ji. Ale jako by k němu nepatřila.
Nakonec se to naučil, naučil se, jak oddělit svoji mysl od Voldemortovy, právě tohle Brumbál chtěl, aby se od Snapea naučil.
Stejně jako Voldemort nebyl schopný posednout Harryho, když Harry želel pro Siriuse, tak nemohl ani nyní proniknout do Harryho myšlenek, když Harry truchlil nad Dobbyho ztrátou. Vypadalo to, že žal je to, co dokáže udržet Voldemorta mimo, i když Brumbál by jistě řekl, že to je láska.

Jak Harry kopal, hlouběji a hlouběji do tvrdé zmrzlé země, zakrýval svůj žal potem, odmítajíc bolest ve své jizvě. V temnotě, kde nebylo slyšet nic, kromě vlastního dechu, kde mu jedinou společnost dělalo šumící moře, se mu opět vybavily věci, které se staly u Malfoyových. Věci, které slyšel znovu a znovu, a na konci té temnoty vykvetlo pochopení…

Stálý rytmus jeho rukou udával tempo jeho myšlenkám. "Relikvie…Viteály… Relikvie … Viteály …"
Dál už ho ta divná, utkvělá touha nepálila. Ztráta a strach ji udusily. Znovu se cítil, jako by ho někdo fackoval, aby se probudil.

Harry se potápěl do hrobu hlouběji a hlouběji. Věděl, kde dnes v noci Voldemort byl, koho zabil v nejvyšším patře Nurmengardu, dokonce i proč…

Myslel na Červíčka, zemřel kvůli malému bezvědomému smilováni…Brumbál to předpovídal…Kolik toho vlastně věděl?

Harry ztratil pojem o čase. Věděl jen, že se temnota prosvětlila a venku se ochladilo, když se znovu připojil k Ronovi a Deanovi.

"Jak je Hermioně?"
"Lépe" řekl Ron. "Fleur na ní dohlíží."

Harry byl připraven odpovědět jim, proč jednoduše neudělal perfektní hrob pomocí své hůlky, ale nemusel.

Seskočili s vlastními rýči dolů do díry, kterou právě udělal, a společně kopali, dokud se jáma nezdála být dost hluboká.

Harry kolem skřítka ovinul svoji bundu. Ron se posadil na okraj hrobu a sundal si z nohou boty a ponožky, které poté navlékl na skřítkovy holé nohy. Dean Harrymu podal pletenou čepici, kterou Harry opatrně položil pod Dobbyho hlavu, zahalujíc jeho netopýří uši.

"Měli bychom mu zavřít oči."

Harry neslyšel, jak ostatní přicházejí skrz zahradu. Bill měl na sobě cestovní plášť, Fleur dlouhou bílou zástěru, ze které vyčnívala láhev, ve které Harry rozeznal Kosti-rost. Hermiona byla ovinutá vypůjčeným oblečením, bledá a stále nejistá. Ron ji chytl za ruku, jakmile k němu došla. Lenka, která byla zachoulená v jednom z Fleuřiných kabátů, se sklonila dolů a prsty stáhla dolů skřítkovy víčka.

"Tak," řekla jemně. "Teď bude moci spát klidně."

Harry uložil skřítka do hrobu tak, jako by to vypadalo, že opravdu spí. Poté vylezl z hrobu a naposled pohlédl na malé tělo. Přinutil se, aby se nezlomil, jak si vzpomněl na Brumbálův pohřeb. Řady a řady zlatých židlí, ministr kouzel před nimi a recitace Brumbálových úspěchů.
Vznešenost hrobky z bílého mramoru.

Harry cítil, že Dobby si zaslouží stejně velký pohřeb, avšak skřítek ležel jen ve vykopané díře mezi keři.

"Myslím že bychom měli něco říct," zapípala Lenka. "Začnu, mám?"

Všichni se na ni zadívali a ona oslovila mrtvého skřítka z okraje hrobu.

"Moc ti Dobby děkuji, že jsi nás zachránil z té cely. Je hrozně nespravedlivé, že někdo tak hodný a statečný musel zemřít. Nikdy na to nezapomeneme. Doufám, že jsi teď šťastný, ať jsi kdekoliv."

Otočila se na Rona s pohledem plným očekávání, ten si pročistil krk a řekl slabým hlasem, "Jo…díky Dobby."
"Díky," zamumlal Dean.

Harry polkl.

"Sbohem Dobby," řekl a bylo to vše, na co se zmohl.

Lenka to vše řekla za něj. Bill zvedl svou hůlku. Hromada zeminy vedle hrobu se zvedla a elegantně dopadla dovnitř, vytvářejíc malý kopeček.

"Bude vám vadit, když tu chvíli zůstanu?" zeptal se Harry ostatních.

Zamumlali pár slov, které nezaslechl. Cítil, jak ho někdo poplácal po zádech. Poté se všichni pomalu vrátili do domu, zanechávajíc Harryho u skřítkova hrobu.

Rozhlédl se kolem sebe. Bylo zde mnoho velkých bílých kamenů omletých mořem, které označovaly okraje záhonů. Vybral největší z nich a položil ho jako polštář nad místem, kde odpočívala Dobbyho hlava.
Poté sáhl do kapsy pro hůlku, ale byly tam dvě. Úplně na to zapomněl. Nemohl si vzpomenout, čí ty hůlky byly, jen si vzpomínal, že je někomu vykroutil z ruky. Vybral si kratší z nich, která mu v ruce seděla lépe a zamířil s ní na kámen.

Pomalu se, pod jeho mumlanými příkazy objevovaly na povrchu kamene hluboké zářezy. Věděl, že by to Hermiona udělala elegantněji, pravděpodobně i rychleji, ale chtěl, aby to byl on, kdo místo označí, stejně jako chtěl vykopat hrob .
Když si Harry stoupl, bylo na kameni napsáno:

TADY LEŽÍ DOBBY, SVOBODNÝ SKŘÍTEK .


Díval se na svoji práci ještě pár sekund a poté odešel. Jizva ho stále trochu píchala a jeho mysl byla stále plná věcí, které se mu vybavily při kopání hrobu. Plná nápadů, které se formovaly z temnoty, jak fascinujících, tak strašných.

Když vstoupil do předsíně, všichni seděli v obývacím pokoji. Jejich pozornost byla zaměřená na Billa, který mluvil. Místnost byla lehce osvětlená, útulná s malým ohýnkem, jenž hořel v krbu. Harry nechtěl blátem zašpinit koberec, a tak jen stál ve dveřích a poslouchal.

"…ještě, že je Ginny na prázdninách. Kdyby byla v Bradavicích, mohli by ji dostat dřív, než bychom ji odvezli. Ted' je v bezpečí."

Podíval se okolo a uviděl Harryho stojícího ve dveřích. "Přemisťoval jsem je všechny z Doupěte," vysvětlil.

"Přemisťoval k Muriel. Ted', když Smrtijedi vědí, že je Ron s tebou, mohli by si naši rodinu vybrat jako další cíl - ne, neomlouvej se," dodal, když spatřil Harryho výraz.
"Byla to jen otázka času, Táta na to myslel již několik měsíců. Jsme největší krvezrádci, co existují."

"Jak jsou chráněni?" zeptal se Harry. "Překážecí kletba. Otec je Strážcem tajemství. Stejná kletba chrání i toto místo. Já jsem zde Strážce tajemství. Nikdo z nás nemůže chodit pracovat, ale na tom nyní sotva záleží. Až budou Ollivander a Griphook alespoň trochu v pořádku, přesuneme i je k Muriel. Nemáme tu tolik místa, ale ona ho má spousty.
Griphookovy nohy se pomalu uzdravují. Fleur mu dala kosti-rost - budeme ho schopni přesunout do hodiny-"

"Ne," řekl Harry a Bill se na něj polekaně podíval. "Potřebuji je oba tady. Potřebuji s nimi mluvit. Je to důležité."

Zaslechl ve vlastním hlase náznak autority, přesvědčení, hlas s pevným cílem, který si určil při kopání Dobbyho hrobu. Všichni se na něj podívali rozpačitým pohledem.

"Jdu se umýt," řekl Harry Billovi, koukajíc dolů na své ruce stále pokryté hlínou a Dobbyho krví.

"Potom je potřebuji oba vidět, hned potom!"

A odešel do malé kuchyňky k umyvadlu, které bylo pod oknem s výhledem na moře. Slunce zrovna stoupalo přes horizont, vytvářejíc perleťově růžové a mdle zlaté barvy. Zatímco se myl, znovu si opakoval sled myšlenek, které ho napadly v temné zahradě…

Dobby už mu nebude nikdy schopen říct, kdo ho poslal do té cely, ale Harry věděl, co viděl. Pronikavé modré oči, které na něj koukaly skrz úlomek zrcadla, hned poté mu přišel Dobby na pomoc.
´V Bradavicích tu bude pomoc vždy pro ty, kteří o ni požádají.´

Harry si omyl ruce, ohromen krásou scenérie, kterou viděl za oknem, nevnímal mumlání ostatních v obýváku. Podíval se přes oceán, toto svítání, víc než kdy předtím, se cítil blíž k jádru všeho.

A jeho jizva stále pálila, věděl, že Voldemort se k tomu taky blíží.
Harry rozuměl tomu, čemu dříve nerozuměl. Instinkt mu říkal jednu věc, mozek zase úplně jinou. Brumbál se v Harryho hlavě usmíval, dohlížel na Harryho s prsty spojenými, jako by se modlil.

´Dal jste Ronovi zhasínadlo…Rozuměl jste mu…Ukázal jste mu cestu zpět…
A rozuměl jste i Červíčkovi…Věděl jste, že je v něm špetka lítosti.. tam někde…
A když jste je tak znal…Co jste věděl o mně, Brumbále?
Mám vědět, ale nemám hledat? Věděl jste, jak těžce se budu cítit? Proto jste to udělal tak těžké? Měl jsem na to přijít sám?´

Harry tam tiše stál s očima strnulýma a sledoval místo, kde zlaté paprsky slunce stoupaly přes horizont. Pak se podíval dolů na své čisté ruce a byl okamžitě překvapen z oblečení, které v nich držel.
Sundal si ho a vrátil se do haly.

Jakmile to udělal, cítil, jak jeho jizva zuřivě zapulzovala. Poté se v jeho mysli objevil zčista jasna záblesk - obrys budovy, kterou tak moc dobře znal.

Bill a Fleur stáli u paty schodiště.

"Potřebuji mluvit s Griphookem a Ollivanderem," řekl Harry.

"Ne," odpověděla Fleur. "Ty budešš musset poškat, Arry. Oni oba mos unaveni -"

"Omlouvám se," řekl netrpělivě, "ale nemůžu čekat. Potřebuji s nimi mluvit hned. Tajně - a odděleně. Je to naléhavé."

"Harry, o co sakra jde?" zeptal se Bill. "Objevíš se tady s mrtvým domácím skřítkem a skřetem v bezvědomí, Hermiona vypadá, jako by ji mučili, a Ron mi odmítá cokoli říct -"

"Nemůžeme ti říct, co děláme," řekl Harry. "Jsi člen Řádu Bille, víš, že nám Brumbál zanechal úkol. Nesmíme o něm mluvit s kýmkoliv jiným."



Fleur vydala netrpělivý zvuk, ale Bill se na ni nepodíval. Strnule hleděl na Harryho. Z jeho zjizvené tváře se nedalo nic přečíst. Nakonec Bill řekl:
"Dobře. S kým si přeješ mluvit nejdřív?"

Harry zaváhal. Věděl, co visí na tomto rozhodnutí. Měl moc málo času, teď byl čas se rozhodnout: Viteály, nebo Relikvie?

"Griphook," řekl Harry. "Promluvím si nejdřív s ním."
Srdce mu bylo jako o závod.

"Tak tedy nahoru," řekl Bill, a vedl ho tam.

Harry ušel pár kroků, než se otočil zpátky.
"Potřebuji vás u sebe!" zavolal na Rona a Hermionu, kteří číhali napůl skrytí u prahu obývacího pokoje.

Oba dva vystoupili na světlo a vypadali zvláštně uvolnění.
"Jak ti je?" zeptal se Harry Hermiony. "Byla jsi úžasná - jak jsi přišla s tou historkou, zatímco ti tak ubližovali -"

Hermiona mu darovala slabý usměv, zatímco ji Ron jednou rukou podepřel. "Jak si vedeme Harry?" zeptal se Ron.

"Uvidíte, pojďte."

Harry, Ron a Hermiona následovali Billa nahoru strmými schody až k malému odpočívadlu, z něhož vedly tři dveře.

"Přímo tady," řekl Bill a otevřel dveře do jeho a Fleuřiného pokoje, který měl také výhled na moře a nyní byl poskvrněný zlatými paprsky vycházejícího slunce. Harry se přesunul k oknu, otočil se zády k velkolepému výhledu a čekal. Ruce měl složené a jizva ho bodala. Hermiona si vzala židli, která stála u skříně. Ron se opřel o Nebelvírův meč.

Po chvilce se objevil Bill. Nesl malého skřeta, kterého opatrně položil na postel. Griphook mu poděkoval a Bill odešel.

"Omlouvám se, že vás taháme z postele," řekl Harry. "Co vaše nohy?"

"Bolí," odpověděl skřet. " ale uzdravují se."

Stále zíral na Nebelvírův meč a podíval se na ně zvláštním pohledem: napůl krutý, napůl zaujatý. Harry si všiml skřetovy bledé kůže, jeho tenkých prstů a černých očí. Fleur mu sundala boty: jeho dlouhé nohy byly špinavé. Byl větší než domácí skřítek, ale ne o moc. Jeho vypouklá hlava byla větší, než lidská.

"Pravděpodobně si nevzpomínáte -" začal Harry.
"že jsem to byl já, kdo Vám ukázal Váš trezor, když jste prvně navštívil Gringottovi?" přerušil ho Griphook: "Ale ano, vzpomínám si Harry Pottere. I mezi skřety jste velice známý."

Harry a skřet se na sebe podívali, měříc si jeden druhého. Harryho jizva stále pálila. Chtěl tento rozhovor s Griphookem ukončit co nejrychleji, ale zároveň nechtěl Griphooka urazit. Zatímco se snažil vymyslet nejlepší cestu, jak skřetovi vyložit svůj požadavek, tak skřet prolomil ticho.

"Pohřbil jsi skřítka," řekl, jeho hlas zněl náhle zahořkle. "Sledoval jsem to z okna mého pokoje."

"Ano," řekl Harry.

Griphook si začal Harryho prohlížet svýma šikmýma černýma očima. "Jste zvláštní kouzelník, Harry Pottere."

"Jakým způsobem?" zeptal se Harry, zatímco si nepřítomně mnul jizvu.


"Vykopal jste hrob."

"A?"

Griphook neodpověděl. Harry by si raději myslel, že se mu směje za to, že se chová jako mudla, ale na tom nesešlo, zda Griphook schvaloval Dobbyho hrob, nebo ne. Konečně se odhodlal k útoku.

"Griphooku, potřebuji se vás zeptat -"
"Také jsi zachránil skřeta."

"Co?"

"Dostal jsi mě sem. Zachránil jsi mne."

"Hm, doufám, že vám to nevadí?" řekl Harry trochu netrpělivě.

"Ne, Harry Pottere," řekl Griphook a jedním prsem si kroutil tenkou černou bradku, "Ale jste velmi zvláštní kouzelník."

"Dobře," řekl Harry. "Budeme potřebovat pomoc, Griphooku, a Vy nám ji můžete poskytnout."

Skřet nejevil žádnou známku přízně, ale pokračoval se zamračenými pohledy na Harryho, jako by nikdy v životě nic takového neviděl.

"Potřebuji se dostat do trezoru Gringottů."

Harry to nechtěl říct tak prudce: slova z něj vyletěla jako bolestivý výstřel, v mysli opět uviděl obrys Bradavic. Harry odhodlaně uzavřel svoji mysl. Potřeboval se nejdřív vypořádat s Griphookem.

Ron a Hermiona zírali na Harryho, jako by se zbláznil.

"Harry -" řekla Hermiona, ale Griphook ji přerušil.

"Dostat se do trezoru Gringottových?" zopakoval skřet a malinko se posunul na posteli. "To je nemožné."

"Ne, není," zaodporoval Ron. "Už se to jednou stalo."

"Jo," přikyvoval Harry. "Ve stejný den, jako jsem vás poprvé potkal Griphooku. Na mé narozeniny, před sedmi lety."

"Ale ten trezor byl prázdný," vyprskl skřek a Harry pochopil, že pro Ghiphooka jen myšlenka na to, že by někdo vykradl Gringottovi, ho urážela. "Byl minimálně chráněný."

"Hm, trezor do kterého se my potřebujeme dostat, prázdný určitě není, řekl bych, že naopak bude chráněn velice dobře," řekl Harry. "Patří Lestrangům."

Viděl, jak se Ron a Hermiona podívali jeden na druhého, užaslí, bude dost času na to, jim to vysvětlit, jakmile mu Griphook odpoví.

"Nemáte žádnou šanci," řekl Griphook na rovinu. "Vůbec žádnou šanci. Jestliže se dostanete pod naší podlahu, poklad, který nebyl nikdy váš -"

"Zloději, byli jste varování - jo, já vím, vzpomínám si," řekl Harry. "Ale já se nesnažím ukrást něco pro sebe. Chápete to?"

Skřet se podíval na Harryho a Harryho jizva opět zapíchala, ale on to ignoroval, odmítal si přiznat bolest.

"Jestliže existuje kouzelník, kterému bych uvěřil, že se nesnaží obohatit sám sebe," řekl nakonec Griphook, "byl byste to vy, Harry Pottere. Skřetům a skřítkům se běžně nedostává ochrany a respektu, který jste tento večer projevil. Ne od nosičů hůlek."

Harry Potter 7 Překlad 23.kapitola -Malfoyovo panství 3. část

31. července 2007 v 13:34 HP Relikvie Smrti
Ron se snažil přemístit bez hůlky.

"Není cesta ven, Rone," řekla Lenka, když sledovala jeho marné úsilí. "Sklep je úplně zajištěný proti útěku. Dříve jsem to zkoušela. Pan Olivander je tu už dlouho, zkusil všechno."

Hermiona opět zakřičela, ten zvuk prakticky působil fyzickou bolest. Ačkoli byl kvůli bolesti v jeho jizvě sotva při smyslech, i on začal pobíhat pobíhat po sklepě a osahávat stěny, ikdyž v hloubi srdce věděl, že je to beznadějné.


"Co dalšího jste vzali, co dalšího? ODPOVĚZ! CRUCIO!"

Hermioniny výkřiky se nesly podél zdí až k nim. Ron napůl vzlykal z pokusů prorazit zeď svými pěstmi a Harry v hluboké beznaději sundal z krku váček od Hagrida a sáhl do něj: vytáhl Brumbálovu Zlatonku a bez důvodu s ní zatřásl - nic se nestalo - zamával zlomenými kusy své hůlky, ale nemělo to žádný efekt - kousek zrcadla spadl se zatřpytěním na zem a Harry spatřil záblesk té nejjasnější modré…

Brumbálovo oko na něj zíralo ze zrcátka.

"Pomozte nám!" vykřikl na něj zoufale. "Jsme ve sklepě Malfoyovic sídla, pomozte nám!"
Oko mrklo a bylo pryč.

Harry si ani nebyl jistý, jestli tam opravdu bylo. Nakláněl úlomkem sem a tam, avšak nic než zdi a spoluvězni se v něm neobjevilo. Hermiona shora zakřičela ještě hůře, než předtím, a Ron vedle něho řval dál, "HERMIONO! HERMIONO!"

"Jak jste se dostali do mého sejfu?" slyšeli Bellatrix. "Pomohl vám ten špinavý malý skřet v cele?"

"Setkali jsme se s ním až dnes v noci!" vzlykla Hermiona. "Nikdy jsme ve vašem sejfu nebyli… Tohle není skutečný meč! Je to kopie, jenom kopie!"

"Kopie?" zaječela Bellatrix. "Oh, jak úžasný příběh!"

"Můžeme to jednoduše zjistit!" slyšeli hlas Luciuse. "Draco, přiveď toho skřeta, ten nám může říct, jestli je ten meč pravý nebo ne!"

Harry přeběhl celu k místu, kde byl na podlaze schoulený Griphook.

"Griphooku," zašeptal do skřetova ucha, "musíte jim říct že ten meč je falešný, nesmějí vědět, že tenhle je pravý, Griphooku, prosím…"

Zaslechli nad sebou kroky a v dalším okamžiku také Dracův chvějící se hlas.

"Ustupte. Postavte se proti zadní zdi. Nic nezkoušejte, nebo vás zabiju!"

Udělali, co jim bylo přikázáno. Když uslyšeli zámek, Ron stiskl zhasínadlo a světla vletěla zpět do jeho kapsy, a ve sklepě opět zavládla tma. Dveře se otevřely, dovnitř vpochodoval bledý a odhodlaný Malfoy s hůlkou připravenou.
Malého skřeta chytil za paži a couval zpět ze sklepa, Griphooka táhl s sebou. Dveře se zabouchly a ve stejný okamžik se ve sklepě rozlehl hlasitý zvuk - crack.

Ron stiskl zhasínadlo. Tři světla vylétla z jeho kapsy zpět do vzduchu a odhalila domácího skřítka Dobbyho, který se právě přemístil mezi ně.

"DOB…!"

Harry praštil Rona do paže aby přestal křičet, a ten se zděsil kvůli své chybě. Nad hlavou se jim ozývaly kroky: Draco vedl Griphooka k Bellatrix.

Dobbyho enormní oči ve tvaru tenisových míčů byly doširoka otevřeny; třásl se od nohou až po špičky svých uší. Byl zpět v domě svých bývalých pánů, a bylo jasné, že je vyděšený.

"Harry Pottere," zapištěl co nejtišeji, "Dobby Vás přišel zachránit."


"Ale jak jsi…?"


Strašlivý řev dolehl k Harryho uším: Hermiona byla opět mučena. Zaměřil se na podstatné věci.

"Můžeš se přemístit z tohoto sklepa?" zeptal se Dobbyho. Ten kývl hlavou, uši se mu zatřásly.


"Můžeš s sebou vzít také lidi?"


Dobby opět přikývl.


"Dobře. Dobby, chci abys chytil Lenku, Deana, a pana Ollivandera a vzal je… vzal je k…"

"Billovi a Fleur," řekl Ron. "Jejich chata na okraji Tunworthu!"


Skřítek přikývl potřetí.


"A pak se vrať," řekl Harry. "Můžeš to udělat, Dobby?"

"Samozřejmě, Harry Pottere," zapištěl domácí skřítek. Přispěchal k panu Ollivanderovi, který se zdál být stěží při vědomí. Vzal výrobce hůlek jednou rukou, druhou napřáhl k Lence a Deanovi. Ani jeden z nich se nepohnul.


"Harry, my ti chceme pomoct!" zašeptala Lenka.


"Nemůžeme vás tady nechat," řekl Dean.


"Jděte, oba! Uvidíme se u Billa a Fleur."


Když Harry mluvil, jeho jizva se rozbolela víc než předtím a několik vteřin shlížel dolů, avšak ne na výrobce hůlek, ale na jiného muže. Starého, vyzáblého, ale opovržlivě se smějícího.


"Tak mě tedy zabij, Voldemorte, já uvítám smrt! Ale moje smrt ti nepřinese, co hledáš… Je mnoho věcí, které nechápeš…"


Cítíl Voldemortův hněv, ale když Hermiona opět zakřičela, vrátil se odtamtud, zpět do sklepa a k hrůze, kterou zrovna zažíval on.


"Jděte!" zapřísahal Lenku a Deana. "Jděte! Půjdeme po vás, prostě jděte!"


Chytili se napřažených prstů domácího skřítka. Opět se ozvalo hlasité crack a Dobby, Lenka, Dean a Ollivander zmizeli.


"Co to bylo?" zakřičel Lucius Malfoy nad nimi. "Slyšeli jste to? Co to bylo ve sklepě za hluk?"


Harry a Ron na sebe okamžik zírali.


"Draco… ne, zavolej Červíčka! Ať tam jde a zkontroluje to!"


Kroky nahoře prošly přes místnost a pak bylo ticho. Harry věděl, že lidé nahoře čekali na další hluk ze sklepení.


"Musíme ho zkusit odzbrojit," zašeptal Ronovi. Neměli na výběr: V okamžik, kdy by někdo vstoupil do místnosti a viděl, že tři vězni chybí, by byli ztraceni. "Nech svítit světla," dodal Harry a když zaslechli za dveřmi kroky, couvli ke zdi na protější straně.


"Ustupte," slyšeli Červíčkův hlas. "Odstupte od dveří. Jdu dovnitř."
Dveře se rozletěly. Zlomek vteřiny zíral Červíček na zdánlivě prázdnou celu osvícenou světlem ze tří miniaturních sluncí. Pak na něj Harry a Ron skočili. Ron chytil Červíčkovu ruku s hůlkou a namířil ji nahoru. Harry mu dal ruku přes pusu a utlumil tak jeho hlas. Tiše bojovali: Červíčkova hůlka vysílala jiskry; jeho stříbrná ruka chytila Harryho kolem krku.


"Co se děje, Červíčku?" zavolal Lucius Malfoy seshora.


"Nic!" zakřičel Ron a imitoval přitom Červíčkův sípavý hlas. "Všechno v pořádku!"

Harry mohl stěží dýchat.

"Ty se mě chystáš zabít?" Harry se dusil, avšak dál se pokoušel sundat stříbrné prsty. "Potom, co jsem ušetřil tvůj život? Dlužíš mi, Červíčku."


Stříbrné prsty povolily. Harry to nečekal: Užasle se uvolnil a dál držel ruku přes Červíčkova ústa. Viděl, že jeho malá vodnatá očka byla rozšířena strachem a překvapením: Zdálo se, že je stejně překvapen tím, co udělala jeho ruka v ten kraťoučký okamžik z milosrdnosti, kterou projevil, a bojoval dál ještě více, aby odčinil onu chvilku slabosti.

"To by bylo," zašeptal Ron a vytrhl Červíčkovi hůlku z jeho druhé ruky.

Bez hůlky a bez pomoci, Pettigrewovy zorničky se rozšířily strachem. Jeho oči sklouzly z Harryho tváře na něco jiného. Jeho vlastní stříbrné prsty se neúprosně blížily k jeho vlastnímu hrdlu.


"Ne…"


Aniž by se Harry nad tím zamyslel, pokusil se jeho ruku stáhnout zpět, ale nedala se zastavit. Stříbrná pomůcka, kterou dal Voldemort svému nejvíce zbabělému služebníkovi, se obrátila proti svému neozbrojenému a neužitečnému majiteli; Pettigrew platil za svou váhavost, za svou chvilku slabosti; byl škrcen před jejich očima.


"Ne!"


Ron také uvolnil Červíčka a spolu se pokusili uvolnit stříbrné prsty kolem Červíčkova krku, ale nebylo to k ničemu. Pettigrew již modral.


"Relashio!" řekl Ron a zamířil hůlku na stříbrnou ruku, avšak nic se nestalo; Pettigrew dopadl na kolena a ve stejný okamžik Hermiona opět srdceryvně vykřikla. Červíčkovy oči se v purpurové tváři protočily; naposledy se zaškubal a přestal se pohybovat.


Harry a Ron se na sebe podívali. Červíčkovo tělo nechali ležet za sebou a běželi nahoru po schodech vedoucích do salonu. Opatrně pokračovali, dokud nedorazili k pootevřeným dveřím. Nyní jasně viděli Bellatrix, která shlížela na Griphooka držícího Nebelvírův meč ve svých rukou. Hermiona ležela u Bellatrixiných nohou. Sotva se hýbala.


"Takže?" řekla Bellatrix Griphookovi. "Je to ten pravý meč?"


Harry čekal, zadržel dech, a bojoval proti bolesti v jizvě.


"Ne," odpověděl Griphook. "Je falešný."


"Jste si jistý?" zalapala po dechu Bellatrix. "Úplně jistý?"


"Ano," řekl skřet.


Po tváři se jí rozlila úleva, veškeré napětí vyprchalo.

"Dobře," řekla a nedbalým máchnutím hůlkou vytvořila další hluboký zářez ve skřetově tváři. Ten padl s řevem na zem. Odkopla ho stranou. "A teď," řekla hlasem, z něhož čišel triumf, "zavoláme Temného pána!"


Vyhrnula si rukáv a ukazováčkem se dotkla Temného znamení.

V ten okamžik měl Harry pocit, jako by mu jizva znovu explodovala. Vše okolo něho zmizelo: Byl Voldemort a kostnatý čaroděj před ním se bezzubě smál; byl rozzuřen vyrušením, které pocítil - varoval je, řekl jim, aby jej volali jedině kvůli Potterovi. Jestli se pletli…


"To mě raději zabij!" vykřikl starý muž, "protože ty nevyhraješ, nemůžeš vyhrát! Ta hůlka nikdy nebude tvoje, rozumíš? Nikdy!"


Voldemortova zuřivost se zlomila, výbuchy zeleného světla zaplnily vězeňskou celu, křehké staříkovo tělo bylo vyzvednuto z tvrdého lůžka, potom mrštěno bez života zpět a Voldemort se vrátil k oknu, jen stěží dokázal opanovat svůj vztek. Jjestli nemají opravdu dobrý důvod k tomu, že ho přivolali, pocítí jeho hněv...


"Myslím," bylo slyšet Bellatrixin hlas, "že teď se můžeme zbavit té mudlovské šmejdky. Šedohřbete, vem si ji, jestli chceš."


"NÉÉÉÉ!"


Ron vrazil do pokoje, Belatrix se v úžasu ohlédla, zamířila hůlku na Rona místo aby...

"Expeliarmus!" zařval Ron a ukázal na ní Červíčkovu hůlku, zatímco její vylétla do vzduchu, takže se jí mohl zmocnit Harry, který sprintoval za Ronem.
Lucius, Narcissa, Draco a Šedohřbet se otočili, Harry vykřikl "Mdloby na tebe!" a Lucius Malfoy se zhroutil, zasažen do hrudi. Proudy světla vytryskly z Dracovy, Narcissiny a Šedohřbetovy hůlky, Harry sebou praštil na zem a odkutálel se za pohovku, aby se jim vyhnul.

"STŮJTE, NEBO ZEMŘE!"

Těžce oddychujíc, nakoukl Harry přes okraj pohovky. Bellatrix držela Hermionu, která se zdála být v bezvědomí, malou stříbrnou dýku jí tiskla k hrdlu.


"Odhoďte hůlky," zašeptala, "odhoďte je, nebo uvidíte, jak moc špinavá ta její krev ve skutečnosti je!"

Ron stál bez hnutí a svíral Červíčkovu hůlku. Harry se vztyčil a Bellatrixinu měl stále v ruce.

"Řekla jsem, odhoďte je!" zavřískla a přitiskla čepel ještě těsněji k Hermionině krku, Harry viděl, jak se objevilo několik kapek krve.

"Dobrá!" vykřikl a upustil Bellatrixinu hůlku k nohám, Ron udělal totéž s Červíčkovou. Oba zvedli ruce vzhůru.

"Výborně!" zašilhala. "Draco, zvedni je! Temný pán už přichází, Harry Pottere, tvoje smrt je blízko!"

Harry to věděl, jeho jizva vystřelovala bolestí a cítil, jak Voldemort letí temnou oblohou daleko, daleko odtud, přes rozbouřené moře a za chvíli už bude natolik blízko, že se sem bude moci přemístit. Harry neviděl žádný způsob, jak uniknout.

"A nyní," řekla Bellatrix měkkce, zatímco Draco už k ní spěchal s hůlkami, "Cissy, myslím, že bychom měly tyhle malé hrdiny zase svázat, zatímco se Šedohřbet bude věnovat slečně šmejdce. Jsem si jistá, že by ti Temný pán to děvče neupřel, po tom, co jsi dnes v noci dokázal, Šedohřbete."

Při jejích posledních slovech něco nad jejich hlavami zaskřípalo. Všichni vzhlédli právě včas, aby viděli, jak se křišťálový lustr zatřásl, a pak, s vrzáním a cinkáním, se utrhl.
Bellatrix stála přímo pod ním, pustila Hermionu a s výkřikem se vrhla stranou. Lustr narazil na podlahu, bylo to jako výbuch krystalů a řetízkou, padl na Hermionu a skřeta, který stále ještě svíral Nebelvírův meč. Třpytící se střepy křišťálů létaly všemi směry, Draco si rukama chránil zkrvavený obličej.

Když Ron vyskočil, aby vytáhl Hermionu z trosek, Harry se chopil šance, naklonil se přes křeslo a vykroutil z Dracova sevření tři hůlky, zamířil s nimi na Šedohřbeta a vykřiknul:

"Mdloby na tebe!" Trojité kouzlo zvedlo vlkodlaka z podlahy, vylétl ke stropu a potom byl sražen k zemi.

Narcissa strhla Draca do bezpečí. Bellatrix vyskočila na nohy, vlasy jí vlály když mávala stříbrným nožem, ale Narcissa ukázala hůlkou na dveře.

"Dobby!" zavřeštěla tak, že i Bellatrix ztuhla, "Ty, to ty jsi shodil lustr?"

Domácí skřítek vklusal do pokoje, třesoucí prst namířený na svou bývalou paní.

"Nesmíte ublížit Harrymu Potterovi!" kvílel.

"Zabij ho, Cissy!" ječela Bellatrix, ale ozvalo se další hlasité prásknutí a Narcissina hůlka odlétla na druhou stanu pokoje.

"Ty špinavá malá opice!" vyla Bellatrix, "Jak se opovažuješ zmocnit se hůlky? Jak se opovažuješ vzdorovat svým pánům?"

"Doby nemá žádného pána!" pištěl, "Dobby je svobodný skřítek. Doby přišel zachránit Harryho Pottera a jeho přátele!"

Bolest v jizvě Harryho omračovala. Byl si jistý, že od příchodu Voldemorta ho dělí jen pár okamžiků, několik vteřin.

"Rone, drž se.. a JDEM!" vykřikl, hodil mu jednu z hůlek, pak se sehnul, vytáhl Griphooka zpod lustru. Přehodil si sténajícího skřeta, který stále ještě nepustil meč přes jedno rameno a chytl se Dobbyho, aby se mohli přemístit.

Jak vířil v temnotě, uviděl ještě na jeden okamžik pokoj, v něm bledé zmrazené postavy Draca a Narcissy, rezavou čmouhu Ronových vlasů a modrý záblesk stříbrného nože, který Bellatrix vrhla přes místnost do místa, kde právě mizeli...

Billova a Fleuřina … Škeblová chajda … Billova a Fleuřina...

Zmizel kamsi. Jediné, co mohl dělat, bylo opakovat jméno místa a doufat, že to bude stačit k tomu, aby se tam opravdu dostal. Bolest z jizvy jím pronikala, tíha skřeta ho táhla dolů, cítil jak mu čepel Nebelvírova meče naráží do zad. Dobbyho ruka se v jeho dlani cukala, nevěděl, zda se skřítek snaží převzít velení, odtáhnout je správným směrem, tak se mu snažil stiskem ruky dát najevo, že takhle je to v pořádku...

Najednou narazili na pevnou zem a ucítili slaný vzduch. Harry padl na kolena, vymanil se z Dobbyho sevření a pokusil se Griphooka šetrně položit na zem.

"Jsi v pořádku?" zeptal se, protože se skřet nehýbal, ale Griphook jen zakňoural.

Harry se rozhlédl po temnotě, která je obklopovala. Vypadalo to, že chatrč je od nich vzdálená jen malý kousek cesty, měl dokonce pocit, že ve světle hvězd před ní zahlédl nějaký pohyb.
"Dobby, je to Škeblová chajda?"zašeptal a v ruce svíral dvě hůlky, které získal u Malfoyů, připravené k boji, kdyby bylo třeba. "Jsme tu správně? Dobby?"

Ohlédl se, skřítek stál ani ne půl metru od něj.

"DOBBY!"

Skřítek se trochu zakymácel, hvězdy se zaleskly v jeho doširoka otevřených, zářících očích. Oba pohlédli dolů na střenku stříbrného nože trčící ze skřítkovy zvedající se hrudi.

"Dobby, ne! POMOC!" Harry se rozkřičel směrem k chajdě, k lidem kteří se před ní pohybovali. "POMOC!"

Nevěděl, zda jsou to mudlové nebo kouzelníci, přátelé nebo nepřátelé, a bylo mu to jedno, viděl před sebou jen temný pramínek vytékající z rány. Dobby vstáhl k Harrymu ruce s prosebným pohledem. Harry ho zachytil a položil do chladné trávy.

"Dobby, ne, neumírej, neumírej!"

Skřítkovy oči se na něj upřely, rty se mu zachvěly, jak se snažil promluvit:

"Harry... Potter..."

Pak se malinko zachvěl a zůstal klidně ležet, jeho oči už nebyly ničím než velkými skleněnými koulemi, odrážely se v nich hvězdy, které už nemohl vidět.
www.hp7.estranky.cz

Harry Potter 7 Překlad 23.kapitola -Malfoyovo panství 2. část

31. července 2007 v 13:32 HP Relikvie Smrti
Jeden z banditů zamířil k bráně a strčil do nich.
"Jak se dostaneme dovnitř? Je zamčená, Šedohřbete. Nemůžu...sakra!"

Vystrašeně odtáhnul ruce. Ocel se kroutila a měnila se ve smičkách a záhybech na jakousi děsivou tvář, která promluvila řinčivým rozléhajícím se hlasem. "Jaký je účel vaší návštěvy?"

"Máme Pottera!" zakřičel Šedohřbet triumfálně. "Zajmuli jsme Harryho Pottera!"
Brána se prudce otevřela.

"Jdeme!" řekl Šedohřbet svým mužům, kteří odvedli vězně skrz bránu na cestu vedoucí mezi vysokými živými ploty, které tlumily jejich kroky.

Harry nad sebou uviděl jako ducha bílou postavu a zjistil, že je to albínský páv. Klopýtl, ale Šedohřbet ho vytáhl zpátky na nohy. Potácel se podél cesty tlačen ze stran ostatními vězni. Zavřel své oteklé oči a nechal bolest v jizvě, aby ho na chvíli přemohla. Chtěl vědět, co Voldemort dělá, jestli ví, že byl chycen...

Vyzáblá postava se pod svou přikrývkou pohnula a převalila se k němu. Otevřela oči zapadlé v pohublé tváři...Slabý muž se posadil, obrovské propadlé oči upřené na něho, na Voldemorta, a pak se usmál. Většina jeho zubů byla pryč...

"Takže jsi přišel. Myslel jsem si to...jednoho dne. Ale tvoje cesta byla zbytečná. Nikdy jsem ji neměl."

"Lžeš!"

Harryho jizva pulsovala bolestí, jak v něm bublal Voldemortův vztek a on přesunul své myšlenky zpět do vlastního těla, a snažil se udržet v přítomnosti, ve které byli vězni tlačeni přes štěrkem vysypané prostranství.
Zalilo je světlo.

"Co to má znamenat?" řekl studený ženský hlas.

"Jsme tu, abychom viděli Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!" zasípal Šedohřbet.

"Kdo jste?"

"Znáte mě!" Ve vlkodlakově hlase byla cítit nelibost. "Fenrir Šedohřbet! Chytili jsme Harryho Pottera!"

Šedohřbet chytil Harryho a vytáhl ho na světlo tlače přitom ostatní vězně dál.

"Vím, že je oteklý, madam, ale je to on!" pípnul Scavior. "Pokud se podíváte víc zblízka, uvidíte tu jizvu. A tady, vidíte tu holku? Mudlovská šmejdka, která cestovala s ním, madam. Není pochyb, že je to on, a máme i jeho hůlku! Tady madam..."

Přes své oteklé oči uviděl Harry Narcissu Malfoyovou zkoumající jeho oteklou tvář. Scabior jí ukázal hlohovou hůlku. Pozvedla obočí.

"Vemte je dovnitř," řekla.

"Harry a ostatní byli vytlačeni a vykopáni po kamenných schodech do haly olemované portréty.

"Za mnou," řekla Narcissa, a vyrazila napřed přes halu. "Můj syn, Draco, je doma na velikonočních prázdninách. Pokud je to Harry Potter, pozná ho."

Přijímací místnost byla ve srovnání s venkovní temnotou oslňující. Ač měl Harry téměř zavřené oči, mohl zhruba odhadnout rozměry pokoje.
Křišťálový lustr vysel ze stropu, a na tmavě fialových zdech visely další portréty. Ve chvíli, kdy byli vězni vtlačeni do místnosti, z židlí stojících před mramorem zdobeným krbem vystoupily dvě postavy.

"Co to má znamenat?"

Dobře známý děsivý hlas Luciuse Malfoye dopadl do Harryho uší. Zachvátila ho panika. Neviděl žádnou cestu ven a jak jeho strach narůstal, bylo jednodušší blokovat Voldemortovy myšlenky, i když ho jizva stále nesnesitelně pálila.

"Říkali, že dopadli Pottera," řekla Narcissa studeným hlasem. "Draco, pojď sem."

Harry se nedíval přímo na Draca, ale částečně ho viděl. O něco vyšší postava, než on, se zvedla z křesla, bledá tvář, která splývala s jeho blonďatými vlasy.
Šedohřbet znovu zatlačil na vězně, aby se otočili, a Harry stál přímo pod lustrem.

"Nu chlapče?" zaskřehotal vlkodlak.

Harry stál přímo proti zrcadlu, které bylo zasazené ve složitě zdobeném zlaceném rámu. Přeš štěrbiny svých očí viděl poprvé od doby, kdy opustil Grimmauldovo náměstí, svůj odraz.

Jeho tvář byla ohromná, lesklá a růžová, celá postižená Hermioninou kletbou. Jeho tmavé vlasy mu dosahovaly až po ramena a okolo jeho čelisti byl černý stín. Kdyby nevěděl, že to je on, kdo tu stojí, divil by se, kdo to nosí jeho brýle.
Rozhodl se nemluvit, aby se neprozradil. Stále se vyhýbal očnímu kontaktu s Dracem, dokud se nepřiblížil.

"No Draco?" řekl Lucius Malfoy a jeho hlas zněl zaníceně. "Je to on? Je to Harry Potter?"

"Nevím...Nemůžu si být jistý," řekl Draco. Držel se dál od Šedohřbeta a vypadal, že se bojí na Harryho podívat, ač se on nedíval na něj.

"Ale podívej se pořádně, podívej se! Jdi blíž!"

Harry nikdy neslyšel Luciuse Malfoye tak rozrušeného.

"Draco, pokud to budeme my, kdo předvede Pottera Temnému pánovi, vše nám bude promin..."
"Nebudeme, doufám pane Malfoyi, hned zapomínat na to, kdo ho ve skutečnosti chytil?" řekl Šedohřbet výhružně.

"Samozřejmě, že ne, samozřejmě!" řekl Lucius netrpělivě. Sám přišel k Harrymu tak blízko, že mohl vidět každý detail jeho mdlé bledé tváře i přes své oteklé oči.

"Co jsi mu udělal?" zeptal se Lucius Šedohřbeta. "Jak se dostal do tohoto stavu?"

"To jsme nebyli my."

"Připadá mi to jako bodavá kletba," řekl Lucius a svýma šedýma očima propichoval Harryho čelo.
"Něco tam má," šeptal, "mohla by to být hluboko roztažená jizva...Draco, pojď sem, podívej se pořádně! Co myslíš?"
Harry uviděl Dracovu tvář teď již docela blízko, hned vedle jeho otce. Byli si neobvykle podobní, až na to, že jeho otec vypadal velice vzrušeně. Dracův výraz byl spíše znechucený.


"Nevím," řekl a odešel ke krbu, kde stála jeho matka.

"Radši bychom se měli ujistit, Luciusi," zavolala Narcisa na svého manžela jejím ostrým ledovým hlasem. "Musíme si být naprosto jistí, že je to Potter před tím, než zavoláme Temného pána...říkali, že tohle je jeho," dívala se zblízka na hlohovou hůlku, "ale nevypadá tak, jak ji Ollivander popisoval...Pokud bychom se zmýlili a zavolali sem Temného pána pro nic...Pamatuješ, co udělal Rowlovi s Dolohovem?"

"A co potom ta mudlovská šmejdka?" zavrčel Šedohřbet. Harry málem upadl ve chvíli, kdy bandité znovu zatlačili na vězně, aby se otočili, a světlo dopadlo na Hermionu.

"Počkejte," řekla Narcissa ostře. "Ano, ano...byla u madam Malkinové s Potterem! Viděla jsem její fotku ve Věštci! Podívej Draco, není to ta Grangerovic holka?"

"Já...možná...jo."

"Ale potom tohle je Weasley!" vykřikl Lucius kráčeje okolo vězňů, aby viděl na Rona. "Jsou to oni, Potterovi kamarádi - Draco, podívej se na něj, není to syn Arthura Weasleho, jak se jmenuje...?"

"Jo," řekl znovu Draco zády k vězňům. "Mohl by to být on"

Přijímací místnost se za Harrym otevřela. Nějaká žena promluvila a její hlas vystrašil Harryho ještě víc, než už teď byl.

"Co je to? Co se stalo, Cisso?"

Bellatrix Lestrangeová pomalu procházela kolem vězňů a zastavila se po Harryho pravici, kde zírala svýma kovovýma očima na Hermionu.

"Ale jistě," řekla tiše, "To je ta mudlovská šmejdka? Ta Grangerová?"

"Ano, ano, je to Grangerová!" vykřikl Lucius. "A vedle něj, myslíme si, stojí Potter! Potter a jeho kamarádíčci konečně dopadeni."

"Potter?" zajíkla se Bellatrix a ustoupila dál, aby lépe viděla na Harryho. "Jste si jistí? Ale pak musí být Temný pán okamžitě informován!"

Vyhrnula si levý rukáv a Harry uviděl Znamení zla vypálené v mase na její paži. Věděl, že stačí se ho dotknout, aby přivolala svého milovaného pána...

"Chtěl jsem ho přivolat!" řekl Lucius a zadržel svou rukou její zápěstí, aby se nedotkla znamení. "Já bych ho měl přivolat, Bello. Potter byl přiveden do mého domu, takže je to na mně..."

"Na tobě!" ušklíbla se a snažila se vytrhnout ruku z jeho sevření. "Svojí reputaci jsi ztratil spolu se svou hůlkou, Luciusi! Jak se odvažuješ! Dej ode mě ruce pryč!"

"Tohle s tebou nemá co dělat, ty jsi nezajala toho chlapce..."

"Prosím, odpusťte, pane Malfoyi," přerušil je Šedohřbet, "ale byli jsme to my, kdo chytil Pottera a budeme to my, kdo má nárok na zlato..."

"Zlato!" smála se Bellatrix a stále se snažila odhodit svého švagra a svou volnou rukou šmátrala v kapse po hůlce. "Vezměte si svoje zlato, vy špinaví mrchožrouti, co bych s ním já dělala? Mně jde jen o čest jeho...jeho.."

Přestala bojovat a svoje tmavé oči upřela ne něco, co Harry neviděl. Oslavujíc její kapitulaci, odhodil Lucius její ruce a vyhrnul si svůj vlastní rukáv...

"ZADRŽ!" vykřikla Bellatrix, "nedotýkej se toho, všichni zemřeme, pokud Temný pán přijde teď!"

Lucius ztuhnul, svůj ukazovák těsně nad vlastním znamením. Bellatrix ustoupila z Harryho zorného pole.

"Co to je?" slyšel ji říkat.

"Meč," zavrčel bandita.

"Dej mi ho."

"Není váš, slečno, je můj, já jsem ho našel."

Bylo slyšet ránu a záblesk červeného světla. Harry věděl, že bandita byl omráčen. Bylo slyšet zlostnou reakci jeho druhů. Scabior vytáhl svou hůlku.

"Na co si tu hrajete, ženská?"

"Mdloby na tebe!" zaječela, "Mdloby na vás!"

Nebyl tam nikdo, kdo by se jí rovnal. Jak Harry věděl, byla to čarodějka s ohromnými schopnostmi a bez známky svědomí. Spadli na místě, všichni, až na Šedohřbeta, který byl stlačen na kolena a roztáhl ruce. Koutkem oka viděl Harry Bellatrix s voskovou tváří, jak se ohýbá k vlkodlakovi a v ruce svírá Nebelvírův meč.

"Kde jsi vzal ten meč?" zašeptala na Šedohřbeta, když vytáhla hůlku z jeho strnulé ruky, která nekladla žádný odpor.

"Co si to dovolujete?" vrčel a jeho ústa byla jedinou částí těla, která se mohla hýbat. Vycenil na ní své ostré zuby. "Pusťte mě, ženská!"

"Kde jsi našel ten meč? Opakovala, a ohnala se mu s ním do tváře, "Snape ho poslal do mého trezoru u Gringottových!"

"Byl v jejich stanu," vrčel Šedohřbet. "Říkám vám, pusťte mě!"

"Mávla hůlkou a vlkodlak vyskočil na nohy, ale vypadal příliš ostražitě, než aby se k ní přiblížil. Proplížil se za křeslo a svými zahnutými špinavými nehty sevřel jeho opěradlo.

"Draco, vyhoď ty šupáky ven," řekla Bellatrix a sledovala bezvědomé muže na zemi. "Jestli nemáš žaludek na to, abys to s nimi skoncoval, tak je nech na nádvoří pro mě."

Neopovažuj se mluvit s Dracem jako..." řekla zuřivě Narcissa, ale Bellatrix vykřikla.
"Ztichni! Tahle situace je mnohem vážnější, než si vůbec umíš představit, Cisso! Máme velice vážný problém!"

Stála, lehce dýchala a dívala se na meč zkoumajíc jeho jílec. Potom se otočila na mlčící vězně.

"Jestli je to vážně Potter, nesmí být zraněný," mumlala víc k sobě, než k ostatním. "Temný pán se chce Potterovi postavit sám...Ale kdyby zjistil...musím...musím vědět..."

Otočila se zpátky na svou sestru.

"Vězni musí být umístěni do cely, dokud nevymyslím, co dělat!"

"Tohle je můj dům, Bello, nebudeš vydávat rozkazy v mém..."

"Udělej to! Neumíš si představit, v jakém jsme nebezpečí!" prskala Bellatrix. Vypadala k šílenství vystrašená. Úzký plamen vyšlehl z její hůlky a propálil díru v koberci.
Narcissa chvíli zaváhala a pak se obrátila na vlkodlaka.
"Vezmi ty vězně dolů do vězení, Šedohřbete."

"Počkej, řekla ostře Bellatrix. "Všechny, až na...až na mudlovskou šmejdku."

Šedohřbet zavrčel radostí.

Ne!" vykřikl Ron. "Můžete si vzít mě, nechte si mě!"

Bellatrix ho uhodila do tváře. Rána se ozvěnou odrážela po místnosti.

"Pokud zemře při výslechu, vezmu tě jako dalšího," řekla. "Krvezrádce je na mém seznamu hned za mudlovskou šmejdkou. Vem je dolů, Šedohřbete, a ujisti se, že neutečou. Ale nic víc jim neudělej...alespoň zatím."

Hodila Šedohřbetovi zpět jeho hůlku a potom z pod pláště vyndala stříbrný nůž. Odřízla Hermionu od ostatních vězňů a za vlasy jí odtáhla doprostřed místnosti, zatímco Šedohřbet tlačil zbytek vězňů pryč, do dalších dveří, do tmavé chodby. Hůlku držel před sebou a tlačil je neviditelnou silou, jíž nešlo vzdorovat.

"Myslíš, že mi nechá kousek tý holčičky, až s ní skoncuje?"
Šedohřbet si broukal, zatímco je tlačil dál chodbou. "Myslím, že si dám jedno nebo dvě kousnutí, co ty na to, zrzku?"

Harry cítil, jak se Ron třese.
Šedohřbet je dotlačil až k příkrým schodům, stále přivázáni zády k sobě a v nebezpečí, že mohou kdykoli zakopnout a zlomit si vaz. Dole byly masivní dveře. Šedohřbet je odemkl klepnutím své hůlky a zatlačil vězně do vlhké zatuchlé místnosti, kde je zanechal v naprosté tmě. Ozvěna bouchnutí dveří ještě ani neutichla, když se přímo nad nimi ozval příšerný ohlušující výkřik.

"HERMIONO!" křičel Ron a začal se kroutit a zápasit s lany, která je poutala dohromady. "HERMIONO!"

"Ticho!" řekl Harry. "Ztichni, Rone, musíme zjistit, jak se odsud..."

"HERMIONO! HERMIONO!"

"Potřebujeme plán, přestaň křičet - musíme dostat ty lana..."

"Harry?" bylo slyšet zašeptání skrze temnotu. "Rone? Jsi to ty?"

Ron přestal křičet. Byl slyšet pohyb blízko nich a v tom Harry uviděl blížící se stín.


"Harry? Rone?"

"Lenko?"

"Ano, jsem to já! To ne, nechtěla jsem, aby vás chytili!"

"Lenko, můžes nám pomoct sundat ty provazy?" řekl Harry.

"Oh, ano, myslím že ano… Je tu starý hřebík, který používáme, když chceme něco rozdělat… Jenom chviličku…"

Hermiona zakřičela znovu přímo nad nimi, a slyšeli také křik Bellatrix, ačkoli jejím slovům nebylo rozumět. Ron zakřičel znovu, "HERMIONO! HERMIONO!"

"Pane Olivandere?" zaslechl Harry Lenku. "Pane Olivandere, máte ten hřebík? Kdybyste se jen trošku posunul bokem…..myslím, že byl hned vedle džbánu s vodou."

Za chviličku byla zase u nich.

"Nesmíte se hýbat," řekla.
Harry cítil, jak bodá hřebíkem do tuhých vláken provazu a snaží se uvolnit uzly. Shora uslyšeli hlas Bellatrix.

"Zeptám se tě ještě jednou! Kde jste získali ten meč? Kde?"

"Našli jsme ho - našli jsme ho - PROSÍM!" Hermiona zakřičela znovu, Ron se roztřásl mnohem víc než předtím a starý hřebík sjel po Harryho zápěstí.

"Rone, prosím, nehýbej se!" zašeptala Lenka. "Nevidím, co dělám-"

"Moje kapsa!" řekl Ron, "Mám v kapse zhasínadlo a je plné světla!"

Za chvilku uslyšeli cvaknutí, a svítící koule, které zhasínadlo nasálo z lamp ve stanu, se rozletěly po sklepě. Nemohly se však vrátit na své místo a tak zůstaly viset ve vzduchu jako malá slunce, zaplavujíce podzemí světlem.
Harry spatřil Lenku se zářícíma očima v bledé tváři a nehybnou postavu výrobce hůlek, pana Ollivandera, zkrouceného v rohu na podlaze. Rozhlédl se a uviděl své spoluvězně: Deana a skřeta Griphooka, který byl sotva při smyslech, stále v provazech, do kterých ho přivázali lidé.

"Teď to jde mnohem lépe, díky Rone," řekla Lenka a začala opět sekat do provazů.

"Ahoj Deane!"

Shora se opět ozvala Bellatrix.

"Lžeš, špinavá mudlovská šmejdko, já to vím! Byla jsi v mém trezoru u Gringottů! Řekni mi pravdu, řekni mi pravdu!"

Další hrozivý výkřik-

"HERMIONO!"

"Co jste si ještě vzali? Co ještě máte? Řekni mi pravdu nebo, přísahám, že tě probodnu tímhle nožem!"

"Tady!"

Harry ucítil, že provazy spadly dolů z jeho zápěstí, uviděl Rona běhajícího po sklepě jak pozoruje nízký strop a hledá padací dveře. Dean, jehož obličej byl pohmožděný a krvavý, poděkoval Lence a celý se na místě třásl, ale Griphook se zhroutil na podlahu, vypadal vyčerpaný a dezorietovaný, na jeho obličeji bylo mnoho šrámů.

Harry Potter 7 Překlad 23.kapitola -Malfoyovo panství 1. část

31. července 2007 v 13:23 HP Relikvie Smrti
UPOZORNĚNÍ: Hermiona uvalila na Harryho bodavou kletbu, aby ho nepoznali doplněno zde

*Harry se podíval na dva ostatní, teď již pouhé obrysy ve tmě. Viděl Hermionu mířit hůlkou ne směrem ven, ale přímo do jeho obličeje.
Ozvala se rána, výbuch bílých jisker a pak…spadl v agónii neschopen nic vidět. Cítil, jak mu rychle natýká obličej pod jeho rukama, stejně jako slyšel kroky kolem sebe. *

"Zvedni se, ty nicko!"

Předtím, než to stačil zastavit, ho něčí ruce surově zvedly ze země. Někdo prohledal jeho kapsy a vzal trnkovou hůlku. Harry si svíral v dlaních nesnesitelně bolící tvář. Byla nateklá a rudá, jako by právě dostal nějaký alergický záchvat. Jeho oči připomínaly maličké štěrbiny, přes které sotva viděl. Když byl svázaný před stanem, spadly mu brýle, vše, co viděl, byly obrysy čtyř nebo pěti lidí zápasících s Ronem a Hermionou.

"Jdi-od-ní!" zařval Ron.Ozval se neomylný zvuk zlomeného kloubu: Ron zavřeštěl bolestí a Hermiona zakřičela, "Ne! Nech ho být, nech ho být!"

"Tvůj kluk dostane víc, než by dostal, když bude na mém seznamu," řekl nechutně známý skřehotající hlas. "Rozkošné děvče…jaké jednání…zajisté si užiji hebkosti kůže…"

Harrymu se protočil žaludek. Věděl, kdo to je, Fenir Šedohřbet, vlkodlak, který nosil smrtijedský plášť, na oplátku za to mohl povolit uzdu své divokosti.

"Prohledejte ten stan!" řekl jiný hlas.

Harry byl otočen směrem k zemi. Zadunění mu ovšem napovědělo, že Ron byl hozen vedel něj. Slyšeli kroky a rány, muž při prohledávání stanu převrátil židle.

"Tak, teď se podíváme, kohopak to tu máme," řekl Šedohřbet seshora škodolibým hlasem a převrátil Harryho na záda. Paprsek světla z hůlky mu dopadl na tvář a Šedohřbet se zasmál.

"Potřeboval bych máslový ležák, abych tohle dal dolů. Co se ti stalo, ty ohavo?"

Harry neodpověděl ihned.

"Ptal jsem se", zopakoval Šedohřbet a Harry dostal ránu do bránice, což mu způsobilo dvojnásobnou bolest, "co se ti stalo?"

"Bodnutí," zamumlal Harry. "Bodli mě."

"Jo, vypadá to tak," řekl druhý hlas.

"Jak se jmenuješ?" zavrčel Šedohřbet

"Dudley," odpověděl Harry.

"A křestní méno?"

"Já totiž --Vernon. Vernon Dudley."

"Zkontroluj seznam, Scabiore," nařídil Šedohřbet a Harry ho pozoroval, jak se přemístil bokem, podívat se dolů na Rona. "Co ty, zrzku?"

"Stan Silnička," řekl Ron.

"To tak," řekl muž, který se jmenoval Scabior. "Známe Stana Silničku, ten pro nás udělal trochu práce."

Ozvalo se další zadunění.

"Jsem Bardy," pokračoval Ron, a Harry mohl jistojistě říci, že v tu chvíli měl Ron plnou pusu krve.
"Bardy Weasley."

"Á Weasley?" zaskřehotal Šedohřbet. "Tak to seš spřízněný s krvezdrádcem, ikdyž nejseš mudla. A nakonec, tvoje krásná malá přítelkyně…" Tón jeho hlasu zbystřil Harrymu smysly.

"Jednoduché, Šedohřbete," řekl s výsměchem v hlase ostatním Scabior.

"Á, nemíním ji zatím zakousnout, uvidíme, jestli si vzpomene na své méno rychleji, než Barny. Kdo jsi ty, děvče?"

"Penelope Clearwater," řekla Hermiona. Zněla vyděšeně, ale přesvědčivě.

"Jak jsi na tom s krví?"
"Poloviční krev," odpověděla Hermiona.

"Dost jednoduché to zjistit," řekl Scabior "Ale všichni vypadají, jako by to byli ještě Bradavický studenti-"

"Odefli jsme," řekl Ron.

"Odešli jsme, si chtěl říct, co, zrzku?" řekl Scabior "Rozhodli jste si zatábořit, co? A mysleli jste si, že jen tak pro legraci můžete říkat jméno Temného pána?"

"Ne pfo legfaci," řekl Ron "Nechoda."

"Nehoda?" Ozvalo se mnoho výsměšných hlasů.

"Víš, kdo rád říká jméno Temného Pána, Weasley?" zabručel Šedohřbet, "Fénixův řád. Říká ti to něco?"

"De."

"Dobrá, neprokazují Pánovi Zla dostatečný respekt, tedy jméno bylo Tabooed. Pár členů Řádu následovalo tuhle cestu. No, uvidíme. Svažte je spolu s těmi dvěma dalšími zajatci."

Někdo zatáhl Harryho za vlasy a kousek ho odtáhl a pustil ho na zem do sedu. Pak ho začal svazovat zady k sobě s ostatními vězni. Harry byl stále na půl slepý, sotva něco přes své nateklé oči viděl. Když je muž konečně pořádně svázal, zeptal se Harry šeptem k ostatních zajatců.

"Má ještě někdo hůlku?"

"Ne." Ozvali se Ron i Hermiona z různých stran.

"Je to moje chyba. Řekl jsem to jméno. Omlouvám se-"

"Harry?"

"Byl to nový, avšak známý hlas, který přicházel zezadu za Harrym, od osoby svázané po Hermionině levici."

"Deane?"

"Jsi to ty! Kdyby zjistili, koho mají-! Jsou to zloději, hledají jen zajatce, které prodají za zlato."

"To nebyl špatný tah za jednu noc," říkal Šedohřbet, když pár okovaných bot procházel kousek od Harryho a slyšeli spousty ran zevnitř ze stanu. "Mudla, skřet na útěku, a tihle ulejváci. Zkontroloval jsi už jejich jména na seznamu, Scabiore?" zaburácel.

"Jo. Žádný Vernon Dudley na něm není, Šedohřbete."

"Zajímavé," řekl Šedohřbet. "Jak zajímavé."

Přikrčil se dolů za Harrym, který skrze neuvěřitelně maličkaté mezery mezi svýma napuchlýma očima viděl tvář pokrytou rozcuchanými vlasy, vousy se špičatými zahnědlými zuby a boláky v koutcích úst. Šedohřbet páchl stejně jako oné noci na vrcholu věže, kde zemřel Brumbál: špínou, potem a krví.

"Tak, ty nejsi hledaný co, Vernone? Nebo jsi na seznamu pod jiným jménem? V jaké koleji jsi byl v Bradavicích?"

"Zmijozel," odpověděl automaticky Harry.

"Vtipné, jak si všichni myslí, že to chceme slyšet," zašilhal Scabior pryč od stínů. "Ale žádný z nich nám není schopný říct, kde je jejich společenská místnost."

"Je v podzemí," řekl Harry zřetelně. "Vstoupíte tam skrze zeď. Je plná kostí a harampádí a je pod jezerem, takže světlo je tam zelené,"

Nastala krátká pauza.

"Dobrá, dobrá, vypadá to, že jsme vážně chytili malýho Zmijozela," řekl Scabior. "Bod pro tebe,Vernone, protože není moc mudlovských žáků ve Zmijozelu. Co dělá tvůj otec?"

"Pracuje na ministerstvu," zalhal Harry.

Věděl, že celý tenhle příběh může zkolabovat při jediném pokusu o ověření, ale na druhé straně to bylo to jediné, co mohl dělat, dokud jeho tvář znovu nezíská normální podobu. "Oddělení kouzelných nehod a katastrof."

"Víš co, Šedohřbete," řekl Scabior. "Myslím, že tam nějakej Dudley je."

Harry nemohl ani dýchat. Může jim pomoci štěstí, obrovské štěstí, aby se z toho ještě dostali?

"Tak, tak." řekl Šedohřbet a Harry slyšel malinké znepokojení v jeho bezcitném hlase a věděl, že Šedohřbet přemýšlí, jestli zrovna nenapadl a nezajal syna ministerkého úředníka..

Harryho srdce tlouklo tak silně, že mu připadalo, že naráží o provazy okolo hrudníku. Nepřekvapilo by ho, kdyby si toho Šedohřbet všiml.

"Pokud mluvíš pravdu, ty malej hnuse, nemusíš se bát malého výletu na ministerstvo. Myslím, že tvůj otec nás odmění za to, že tě doprovodíme."

"Ale," řekl Harry a pusu měl vyschlou na kost, "kdybyste nás prostě nechali..."

"Hej!" bylo slyšet výkřik zevnitř stanu. "Podívej na tohle, Šedohřbete!"

Temná postava chvátala proti nim a Harry uviděl stříbrný odlesk světla hůlky. Našli Nebelvírův meč.

"Moooc pěkný," řekl Šedohřbet uznale a vzal si od kumpána meč. "Vážně moc pěkný. Vypadá to jako skřetí práce. Kde jste vzali něco tak pěknýho?"

"Je mého otce," zalhal Harry a doufal, že je příliš velká tma, než aby Šedohřbet přečetl jméno vyryté přímo pod jílcem. "Půjčili jsme si ho na dříví..."

"Počkej chvíli, Šedohřbete! Podívej na tohle ve Věštci!"

Jak to Scabior řekl, Harryho jizva, která byla hluboko v jeho opuchlém čele, začala ostře pálit. Příliš jasně, než aby mohl vnímat cokoliv okolo sebe, uviděl věžovitou budovu, ponurou pevnost, temnou a odpudivou. Voldemortovy myšlenky byly najednou zase ostré. Klouzal směrem obrovské budově s euforickým pocitem blízkosti svého cíle...

Tak blízko..tak blízko...

S vypětím všech sil uzavřel Harry svou mysl Voldemortovým tužbám a vrátil se zpět do míst, kde zrovna ve tmě seděl připoutaný k Ronovi, Hermioně, Deanovi a Griphookovi a poslouchal Scabiora s Šedohřbetem.

"Hermiona Grangerová," říkal Scabior, "Mudlovská šmejdka, o které je známo, že cestuje s Harry Potterem."

Harryho jizva v tichu žhnula, ale on se překonával, aby zůstal na místě a nepřeskočil do Voldemortovy mysli. Slyšel zaskřípění Šedohřbetových bot, když si dřepl před Hermionu.

"Víš co, holčičko? Tenhle obrázek mi tě pekelně připomíná."

"To ne! To nejsem já!"

Hermionin vystrašený výkřik zněl spíš jako doznání.

"...o které je známo, že cestuje s Harry Potterem," opakoval tiše Šedohřbet.

Zavládlo hrobové ticho. Harryho jizva příšerně bolela, ale vší silou zápasil proti Voldemortovým myšlenkám. Nikdy nebylo tak důležité zůstat ve svých myšlenkách sám sebou.

"Nu, tohle nám trochu mění pohled na věc, že?" zašeptal Šedohřbet.

Nikdo nepromluvil. Ztuhlý Harry cítil, jak ho bandité pozorují a jak se Hermionina ruka chvěje stejně jako jeho. Šedohřbet vstal a popošel pár kroků směrem k místu, kde seděl Harry. Znovu si dřepl, aby viděl Harrymu do jeho znetvořených rysů.

"Co to máš na čele, Vernone?" zeptal se ho jemně a Harry ucítil jeho dech ve chvíli, kdy přitiskl prst na jeho hlubokou jizvu.

"Nedotýkejte se jí! Vykřikl Harry. Nemohl to zastavit. Myslel, že ho ta bolest zničí."

"Myslel jsem, že nosíš brýle, Pottere?" dýchal Šedohřbet.

"Našel jsem brýle!" vyštěknul jeden z banditů stojících opodál. "Tam ve stanu jedny byly, Šedohřbete, počkej..."

A o chvíli později už měl Harry brýle zpátky na nose. Bandité se teď přibližovali a zírali na něj.

"Je to on!" vykřikl Šedohřbet. "Chytili jsme Pottera!"

Všichni ustoupili několik kroků zpět ohromeni tím, co udělali. Harry stále ještě bojující sám se sebou, aby zůstal v přítomnosti, nemohl přijít na nic, co by jim řekl. Kusé vize se míhaly na okraji jeho mysli...

...skrýval se pod vysokými zdmi pevnosti...

Ne, on je Harry, spoutaný a bez hůlky v obrovském nebezpečí...

...díval se nahoru, do nejvyššího okna té nejvyšší věže...

Je Harry a oni mluví tichým hlasem o jeho osudu...
...čas vyletět vzhůru...
"...a na ministerstvo?"

"Jdi někam s ministerstvem," zavrčel Šedohřbet. "Shrábnou odměnu a my z ní neuvidíme ani ň. Říkám vám, že ho vezmeme přímo k Vy-Víte-Komu."

"Přivoláš ho? Sem?" řekl Scabior a z jeho hlasu byla cítit úcta a strach.

"Ne," vyštěknul Šedohřbet, "Já nemám...říkali, že používají Malfoyův dům jako základnu. Vezmeme ho tam."

Harry si myslel, že ví, proč Šedohřbet Voldemorta nezavolá. Vlkodlak mohl nosit šaty Smrtijedů, pokud ho potřebovali, ale pouze nejužší okruh okolo Voldemorta byl označen znamením smrti. Šedohřbetovi nebylo dovoleno požívat této nejvyšší pocty.

Harryho jizva znovu vzplanula...

...a on vystoupil do noci, letěl přímo k oknům na vrcholu věže...

"...opravdu jistej, že je to on? Protože jestli není, Šedohřbete, tak jsme mrtvý."

"Kdo tady velí?" zařval Šedohřbet a zakrýval tak svou slabou chvilku. "Řek sem, že je to Potter a on a jeho hůlka, to je dvě stě tisíc galeonů, jasný? Ale jestli jste takový zbabělci, že nechcete jít se mnou - kdokoliv z vás - tak je všechno moje! A vezmu si k tomu i tu holku!"

...okno bylo zasazeno v černé skále, ne dost velké na to, aby se jím protáhl dospělý člověk...skrz něj byla vidět jen vychrtlá postava zkroucená pod přikrývkou...Mrtvá nebo spící...?

"Dobře!" řekl Scabior. "Takže jsme domluvený! A co se zbytkem, Šedohřbete, co uděláme s nima?"

"Mohlo by z nich taky něco kápnout. Máme dva mudlovský šmejdy, to je dalších deset galeonů. Ukaž ten meč. Jestli to jsou rubíny, tak je to dneska další malý štístko."

Vytáhli vězně na nohy. Harry slyšel Hermionin rychlý vystrašený dech.

"Vemte je a držte. Já si beru Pottera!" řekl Šedohřbet a chytl ho za chomáč vlasů. Harry cítil, jak mu jeho dlouhé žluté nechty škrábou o hlavu. "Na tři! Jedna - dva - tři...
"
Přemístili se a táhli vězně s sebou. Harry se cukal a snažil se vyprostit z Šedohřbetova sevření, ale bylo to beznadějné. Ron a Hermiona k němu byli přitisklí z druhé strany. Nemohl se od skupiny oddělit a tím, jak z něho byl vytlačený vzduch, jeho jizva pálila o to víc...

...protlačil se štěrbinou okna jako had a přistál uvnitř cely lehce jako pára...

Ve chvíli, kdy přistáli na venkovské silničce, vězni se zakývali a vráželi jeden do druhého.

Harryho oči, stále ještě oteklé, potřebovali chvíli, aby uvykly na světlo a uviděl dvě křídla brány z tepané oceli. Zkoumal každý detail okolí. To nejhorší ještě nepřišlo. Voldemort tu nebyl. Harry věděl, ač s útočícími vizemi bojoval, že je v nějaké podivné pevnosti, na vrcholku věže. Jak dlouho bude trvat Voldemortovi dostat se sem, až zjistí, že tu je Harry, byla jiná otázka...

Harry Potter 7 Překlad 22.kapitola - Relikvie smrti 2. část

31. července 2007 v 13:21 HP Relikvie Smrti
Byl ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona rozluštila a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve zlatonce schovaný životodárný kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron a Hermiona nerozumí?
"Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt,'" citoval tiše Harry.
"Já myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?" odsekla Hermiona a Harry to s ní vzdal.
I záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála méně důležitá, jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou se staral, byla jeho jizva, která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními. Hledal samotu, kdykoli jen mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s Voldemortem, změnily svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly. Harry byl schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco jako hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty.
Harry, navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával se, že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba obávali a také cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak spojoval tyto neuspokojující matné obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl pohlédnout do Voldemortovy mysli tak dobře jako dřív.
Jak se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že to vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu, nenechat je ve štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho spící vůdcovské kvality, Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva k akci.
"Zbývají tři viteály," pořád říkal. "Potřebujeme akční plán, no tak!
Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…"
Příčná ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa, o kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo vraždil.
Ron a Hermiona se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel se číst Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na cestování po čím dál tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si byl Harry vědom.
"Nikdy nevíš," byla Ronova stálá písnička. "Horní Kosatka" je kouzelnická vesnice, mohl tu chtít žít. Pojďme to tu prohledat."
Tyto časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled banditům.
"Předpokládá se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi," řekl Ron. "Ta cháska co mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu nebezpeční. Na Potterově hlídce říkali---"
"Na čem?" řekl Harry.
"Potterova hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se stále pokouším naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel, ale špatně se to ladí…"
Ron trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se knoflík otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími neštovicemi, jindy zase pár kousků "Kotle plného žhavé a silné lásky." Ron se snažil při ťukání trefit správné heslo, polohlasně mumlal řetězce náhodných slov.
"Obyčejně je to něco, co má co dočinění s Řádem," řekl jim. "Bill měl vážně talent v jejich hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…"
Nakonec až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost.
Harry seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců, které si protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně zakřičel.
"Mám to, mám to! Heslo bylo 'Albus'! Vlez dovnitř, Harry."
Poprvé vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona, která leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou pusou a zírala na drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas.
"…se omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí."
"Ale to je Lee Jordan!" řekla Hermiona.
"Já vím!" zazářil Ron. "Hustý, co?"
"…nyní jsme našli jiné bezpečné místo," říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu říct, že se k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!"
"Ahoj."
"Dobrý večer, Rivere."
"'River'" je Lee," vysvětloval Ron. "Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako obvykle můžeš říkat ---"
"Pšš!" řekla Hermiona.
"Ale než si poslechneme Královského a Romuluse," pokračoval Lee, "pojďme na chvíli ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu věštci nepřipadají dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme naše posluchače o zavraždění Teda Tonkse a Dirka Cresswella."
Harrymu bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou podívali.
"Také byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli uprchnout. Jestli Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu, jeho rodiče a sestry zoufale potřebují nové zprávy.
V době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná mudlovská rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova řádu nám sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz, jako by ho bylo potřeba, že se vraždění mudlů stává za nového režimu něčím více než rekreačním sportem.
"Nakonec s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci. Fénixův řád nás informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných způsobených černou magií.
"Posluchači, chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na památku
Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy."
Sneslo se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc, druhá půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítil naplno spjatý s okolním světem.
"Děkujeme," řekl Leeův hlas. "A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické uspořádání dotýká mudlovského světa."
"Děkuji ti, Rivere," řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující.
"Kingsley!" vyhrkl Ron.
"Víme!" tišila ho Hermiona.
"Mudlové stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy," řekl Kingsley. "Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a čarodějkách, kteří riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské přátele nebo sousedy, často bez jejich vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba sesíláním ochranných kouzel na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být zachráněno tímto jednoduchým opatřením.
"A co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v této nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?" zeptal se Lee.
"Řekl bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování čistokrevných a potom k Smrtijedům," odpovídal Kingsley. "Všichni jsme lidé, že? Každý lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit."
"Skvěle řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy dostaneme," řekl Lee. "A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu 'Potterovi komplicové.'"
"Děkuji, Rivere," řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho předešla a zašeptala.
"Víme, že je to Lupin!"
"Romulusi, stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry Potter je stále na živu?"
"Ano," řekl pevně Lupin. "V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by byla rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo. Vrazilo by to smrtelný úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu. 'Chlapec, který přežil ' zůstává symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a vzdorovat ."
Harryho zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu řekl, když se naposledy setkali?
"A co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?"
"Řekl bych mu, že s ním všichni jsme v duchu," řekl Lupin, pak lehce zaváhal,
"A řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy správné."
Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.
"Skoro vždy správné," opakovala.
"O, vyprávěl jsem vám to?" řekl užasle Ron. "Bill mi říkal, že Lupin zase žije s Tonksovou! A zřejmě se už moc hezky zvětšila …"
"…a naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou loajalitu?" říkal Lee.
"No, jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele Jinotaje," řekl Lupin.
"Aspoň je stále naživu!" mumlal Ron.
"Také jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid" - všichni tři zalapali po dechu, takže málem propásli zbytek věty -- "dobře známý hajný v Bradavické škole, jen tak tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle zvěstí ve svém domě hostil skupinu Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku." "Domnívám se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního bratra?" zeptal se Lee.
"Mělo by to k tomu sklon," souhlasil vážně Lupin. "Mohu jen dodat, že zatímco tady na Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro nejoddanější stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako 'Podporujeme Harryho Pottera' jsou nemoudré v dnešní atmosféře."
"To vskutku jsou, Romulusi," řekl Lee, "takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování své oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se přesuňme k novinkám o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak nepolapitelní jako Harry Potter.
Rádi bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového zpravodaje, Hlodavce?"
"'Hlodavce'?" řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady:
"Fred!"
"Ne - není to George?"
"Je to Fred, myslím," řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z dvojčat, řekl:
"Už nejsem v žádném případě 'Hlodavec', říkal jsem, že chci být 'Bystrý'!"
"O, tak tedy dobrá, 'Bystrý,' mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné historky, které slýcháme o vůdci Smrtijedů?"
"Ano, Rivere, mohl," řekl Fred. "Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili za své útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie Ty-Víš-Koho zůstává stále zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku. Samozřejmě, kdyby všechny uvedené zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho, kteří by se tu pohybovali."
"To mu sedí, samozřejmě," řekl Kingsley. "Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy než kdyby se ukazoval."
"Souhlas," řekl Fred. "Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i bez vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi pouhým pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík: Zjistěte, jestli ta věc, co na vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta poslední věc, kterou uděláte."
Poprvé po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí.
"A ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?" zeptal se Lee.
"No, kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?" zeptal se Fred. "Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí, když si budete myslet, že je v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než Severus Snape tváří tvář šamponu, když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč, jestli nechcete nic riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost především!"
"Mnohokrát ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý," řekl Lee. "Posluchači, to nás dovedlo až na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale buďte si jistí, že se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk, udržujte se navzájem v bezpečí a věřte, dobrou noc."
Radiové ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím nápojem; Harry si tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé odporují Voldemortovi. Jako by se probudil z dlouhého spánku.
"Dobrý, ne?" řekl šťastně Ron.
"Úžasný," řekl Harry.
"Je to od nich tak statečné," povzdechla obdivně Hermiona. "Kdyby je našli …"
"No, pořád se stěhují, ne?" řekl Ron. "Jako my."
"Ale slyšel jsi, co řekl Fred?" zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u konce, jeho myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. "On je v zahraničí! Pořád hledá tu hůlku, věděl jsem to!"
"Harry-"
"No tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol -"
"HARRY, NE!"
"-demort jde po prastaré hůlce!"
"To jméno je tabu!" křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze stanu.
"Řekl jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat - musíme kolem nás obnovit ochranu -rychle - Takhle našli -"
Ale Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal se točit; mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron vytáhl Zhasínadlo z kapsy a zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly.
"Vyjděte s rukama nad hlavou!" ozval se skřehotavý hlas ze tmy "Víme, že jste tam! Míří na vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!"
www.hp7.estranky.cz

Harry Potter 7 Překlad 22.kapitola - Relikvie smrti 1. část

31. července 2007 v 13:20 HP Relikvie Smrti
Harry upadl na trávu, těžce si oddychnul a okamžitě se vydrápal zpátky nahoru. Vypadalo to, že přistáli do prachu na okraji pole. Hermiona již obíhala v kruhu okolo nich a mávala svou hůlkou.

"ProtegoTotalumSalvio Hexia …"

"Ten proradný, starý příživník," funěl Ron, objevil se z pod neviditelného pláště a hodil ho Harrymu. "Hermiono, ty jsi genius, úplný genius. Nemůžu uvěřit, že jsme se z toho dostali."

"Cave Inimicum…Neříkala jsem, že to byl jednorožcův roh, neříkala jsem mu to? A teď je jeho dům rozpadlý!"

"Posloužil mu dobře," řekl Ron a prohlížel si své roztrhané džíny a zářezy na nohou,
"Co si myslíš, že mu udělají?"

"Doufám, že ho nezabili!" naříkala Hermiona, "Proto jsem chtěla, aby Smrtijedi zahlédli Harryho ještě než zmizel. Poznali tak, že jim Xenophilius nelhal!"

"A proč jsi mě přesto schovávala?" zeptal se Ron.

"Ty máš být v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec podporoval Harryho! Co by se stalo tvé rodině, kdyby věděli, že jsi s ním?"

"Ale co tvoje máma a táta?"

"Jsou v Austrálii," řekla Hermiona, "Měli by být v pořádku. Nic neví."

"Jsi génius," opakoval Ron s úctou.

"Jo, to jsi, Hermiono," horlivě souhlasil Harry. "Nevím, co bychom bez tebe dělali."

Zazářila, ale najednou zvážnila.

"A co Lenka?"

"No, jestli říkali pravdu, tak je pořád na živu ---," začal Ron.

"Neříkej to, neříkej to!" zakňučela Hermiona. "Musí být na živu, musí!"

"Tak to předpokládám, že bude v Azkabanu," řekl Ron. "Jestliže přežije toto místo....mnozí ne…"

"Přežije," řekl Harry. Nesnesl pomyšlení na jinou možnost.

"Lenka je silná, silnější, než by sis myslel. Nejspíš učí své spoluvězně o stachopudech a škrknách."

"Doufám, že máš pravdu," řekla Hermiona. Rukou si zakryla oči. "Je mi tak líto Xenophilia, kdyby ---"

"---kdyby se nás právě nepokusil prodat Smrtijedům," dokončil Ron.

Postavili si stan, vlezli dovnitř a Ron jim uvařil čaj. Po tom, jak těsně vyvázli, se jim toto studené a zatuchlé místo zdálo jako domov: bezpečné, známé a přátelské.

"Proč jsme sem chodili?" povzdechla si Hermiona po několikaminutovém tichu.

"Měl jsi pravdu, Harry, byl to Godrikův Důl úplně od začátku, naprosté plýtvání časem!
Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně," vypadalo, že ji něco náhle napadlo, "mohl si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a chtěl nás jenom zdržet, než přijdou Smrtijedi!"

"To si nemyslím," řekl Ron. "Je zatraceně těžké vymýšlet si něco, když jsi ve stresu, těžší než si myslíš. Zjistil jsem to, když mě bandita chytil. Bylo mnohem jednodušší předstírat, že jsem Stan, protože jsem o něm něco málo věděl, než kdybych si vymýšlel celou novou osobu. Starý Láskorád byl pod silným tlakem, když se snažil zajistit, abychom se nehnuly z místa. Počítám s tím, že nám řekl pravdu a nebo to, o čem si myslel, že pravda je, abychom s ním pokračovali v rozhovoru."

"No, domnívám se, že na tom nezáleží," povzdechla si Hermiona. "I kdyby byl upřímný, nikdy za celý svůj život jsem neslyšela takový nesmysl."

"Počkej přece," řekl Ron. "Tajemná komnata měla být taky jen pověst, že?"

"Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!"

"To ty pořád říkáš, ale jedna z nich může," řekl Ron. "Harryho neviditelný plášť ---"

"Příběh tří bratrů je jenom pohádka," řekla Hermiona rozhodně. "Pohádka o tom, jak se lidé bojí smrti. Jestli zůstat naživu je tak snadné, jako se skrýt pod neviditelný plášť, tak už máme vše, co potřebujeme!"

"Nevím. Mohlo by to být něco s neporazitelnou hůlkou," řekl Harry a otáčel trnkovou hůlkou, kterou tak neměl rád, ve svých prstech.

"Žádná taková věc není, Harry!"

"Říkala jsi, že je spousta hůlek --- Smrtící hůlka nebo jak tomu říkají---"

"Dobře, i když si chceš dělat srandu, že prastará hůlka je skutečná, tak co ten
životodárný kámen?" naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího hlasu byl sarkastický . "Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!"

"Když se má hůlka spojila s tou Ty-Víš-Koho, objevili se máma a táta…a Cedric…"

"Ale oni nevstali skutečně z mrtvých, že?" řekla Hermiona. "Tyhle ---vybledlé napodobeniny nejsou to samé, jako když někoho doopravdy oživíš."

"Ale ta dívka z příběhu se ve skutečnosti nevrátila, ne? Příběh říká, že jakmile je někdo mrtvý, patří k mrtvým. Ale ten druhý bratr ji stále viděl a mluvil s ní, že? Dokonce s ní nějaký čas žil…"

V Hermionině výrazu uviděl znepokojení a ještě něco hůře rozpoznatelného.
Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým povídáním o životě s mrtvými.

"Takže o tom chlápkovi Paverellovi, který je pohřben v Godrikově Dole," řekl spěšně, snažil se, aby to znělo normálně pevně, "o něm nic nevíš, ne?"

"Ne," odpověděla, změna tématu ji pomohla. "Po tom, co jsem viděla tu značku na jeho hrobě, jsem si vyhledala, jestli byl slavnýj nebo udělal něco důležitého, jistě bude v jedné z našich knih. Jediné místo, kde se mi podařilo nalézt jméno 'Peverell', je Přirozená ušlechtilost: Kouzelnický rodokmen. Půjčila jsem si ji od Krátury,"
vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. "Je to seznam čistokrevných rodin, které vymřely po mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli nejdříve."

"Vymřeli v mužské linii?" opakoval Ron.

"To znamená, že jejich jméno zaniklo," řekla Hermiona, "již před stoletími v případě Peverellových. Pořád mohli mít potomky, ale ti by se jmenovali nějak jinak."

A najednou, při zvuku toho jména "Peverell", Harrymu v paměti vysvitlo: špinavý starý muž, který se oháněl před obličejem ministerského úředníka ošklivým prstenem a hlasitě křičel,

"Rolvoj Gaunt!"
"Prosím?" řekli Ron a Hermiona najednou.
"Rolvoj Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že pocházel od Peverellových!"
Ron a Hermiona vypadali ohromeně.
"Ten prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb
Peverellových! Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu ho strčil do nosu!"
"Erb Paverellových?" řekla ostře Hermiona. "Viděl jsi, jak to vypadá?"
"Moc ne," řekl Harry a snažil se vzpomenout si. "Nebylo na tom nic fantastického, co bych mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom potom, co byl rozbit."
Harry viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle hleděl z jednoho na druhého.
"Hrome…Domníváš se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?"
"Proč ne," řekl Harry vzrušeně, "Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako prase a jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván po století, nemusel vědět, co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte příběhy pro děti. Zamiloval si pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl zaujatý, protože mít čistou krev tě udělá prakticky královským."
"Ano…to je všechno velice zajímavé," řekla opatrně Hermiona, "ale Harry, jestli si myslíš, co já si myslím, že si myslíš ---"
"No, proč ne? Proč ne? řekl Harry," opouštěje opatrnost. "Byl to kámen, ne?" Podíval se na Rona a hledal u něj podporu. "Co když to byl životodárný kámen?"
Ron otevřel pusu.
"Hrome--- Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?"
"Fungovat? Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný kámen neexistuje!"
Hermiona vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. "Harry, ty se snažíš všechno napasovat to té povídačky o relikviích ---"
"Napasovat?" opakoval. "Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!"
"Před minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!"
"Kde si myslíš, že je ten prsten teď?" zeptal se Ron Harryho. "Co s ním Brumbál udělal poté, co ho rozevřel?"
Ale Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu…
Tři předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána Smrti…Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt.
A on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí nemohou rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto odpověď? Relikvie proti viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl pánem relikvií smrti, byl by zachráněn?
"Harry?"
Ale Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi prsty, látka vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného za svých sedm let v kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenophilius popsal: Plášť skutečně a opravdově poskytoval svému nositeli neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé, neproniknutelné utajení, ať na něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo…
A pak si s vyjeknutím vzpomněl-
"Brumbál měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!"
Třásl se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to.
"Moje máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho prozkoumat, protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pochován v Godrikově Dole…"
Harry chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové výhledy. "Je to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!"
Cítil se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na jejich vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k ostatním dvěma.
"Harry," řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl kolem krku. Ruce se mu silně třásly.
"Přečti si to," řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. "Přečti si to!
Brumbál měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!"
Něco spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis, vypadla mu i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen báječných objevů ho překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on zakřičel.
"JE TADY! Ponechal mi ten prsten - je v té zlatonce!"
"Ty --- myslíš?"
Nemohl pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno to pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít zlatonku, bude mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první relikvii, starodávnou hůlku, a potom ---
Jako by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje a štěstí byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč.
"To je to, po čem jde."
Ta změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více.
"Ty-Víš-Kdo jde po starodávné hůlce."
Otočil se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo smysl, Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou.
Harry šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a přemýšlel…
Voldemort byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří v relikvie smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví?
Harry zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal, udělal cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti? Kdyby věděl o relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta skutečnost, že z relikvie udělal viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém kouzelnickém tajemství?
Což znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její úplnou moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií, která nemohla být ukryta, její existence byla dobře známa Krvavá cesta starodávné hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie
Harry pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář bílého měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu. Byl to šok, vidět stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona stále držela dopis od Lily, Ron vedle ní vypadal trochu úzkostlivě. Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár minut?
"Je to tak?" řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty, "To vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná dvě ---"
Pozvedl zlatonku.
"--- a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě
si myslí, že je to mocná hůlka ---"
"Harry," řekla Hermiona, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily,
"Je mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé."
"Copak to nevidíš? Celé to zapadá ---"
"Ne to nezapadá," řekla. "Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím," řekla, když začala, "prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti opravdu existují, a Brumbál o nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to neřekl? Proč?"
Odpověď už měl připravenou.
"Ale ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!"
"Ale já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!" křičela Hermiona podrážděně. "Doopravdy jsem tomu nevěřila!"
Harry si toho nevšímal.
"Brumbál mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu, riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával."
"Harry, tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal velice jasné instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---"
Harry ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával, že se otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu, že relikvie smrti jsou skutečné .
Obrátila se na Rona.
"Ty tomu nevěříš, nebo ano?"
Harry vzhlédl a Ron váhal.
"Nevím…Myslím…kousky toho tak nějak zapadají do sebe," řekl Ron nešikovně, "Ale když se na to podíváš jako na celek…" Zhluboka se nadechl. "Myslím, že se máme zbavit viteálů, Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná bychom měli zapomenout na tu záležitost s relikviemi."
"Děkuji ti, Rone," řekla Hermiona. "Vezmu si první hlídku."
Přešla kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku.
Ale tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl si odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a plášť. Kdyby je prostě mohl mít všechny…
Otevřu se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně…
Harry po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá kulička se neotevřela …
A ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si přál, aby ho jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně poprvé se on a Voldemort shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak, ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a fanatickou. Pravda byla taková, že se bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný kámen…a Harry přitiskl ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání nepovolilo.…
Už skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu, obklopená mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém horečném uvažování o relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v takovém počtu by byli prakticky nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou hůlkou...Musí to zkusit ráno...
Jenom kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku...
A touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu pohltila…
Další ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na pobřeží, kde na tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli promočenému terénu, který Harrymu přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který v něm vzplanul a nic, ani Hermionina přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho nemohlo uhasit. A čím zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a utlumovala jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala absolutní. Harryho důvěra a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od druhých dvou a jejich posedlosti viteály izolovaný.
"Posedlost?" řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný promluvit jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání dalších viteálů. "Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží dělat to, co jim Brumbál řekl!"
ALL THE WORLS´S A STAGE - W.SHAKESPEARE


Změna vzhledu blogu k 1.6.2012

Blog založen 5.12. 2006
V autoském klubu jsem působila od srpna 2008 do jara 2014


Blogem jsem celá ta léta žila. Bavilo mě psát, fotit, vymýšlet nové věci, ale....

Třeba se někdy sejdeme na jiné adrese.
Díky mým čtenářům za přízeň.
Michalinda