na Blog.cz

18.1.2012 středa

Ráno jsem se budila už ve 4. Budík mi zazvonil kolem půl 5. Vstala jsem docela v pohodě. Jen jsem se namalovala a rychle oblíkla, sbalila pár posledních věcí do batohu a v 5 jsem s našima vyjela směr Praha. Cesta byla docela v pohodě. Velkej provoz nebyl. Chvíle jsem se snažila usnout, ale moc mi to nešlo. Chvílema jsem byla nervózní. Tohle byl vlastně ten den, na kterej jsem tak dlouho čekala a o kterým jsem snila. Přišlo to tak rychle, tak rychle to uteklo!

Před Prahou jsme stavěli chvíli na benzíně. Dala jsem si malou snídani a vetší kafe. Zaparkovali jsme na Smíchově. Naši se svezli se mnou tramvají. Jeli jsme na Helichovku a přes Karlák jsme šli ke škole. No podle mapy to vypadalo hned přímo. No, ale stejně jsme se tam ztratili. Mírně jsme odbočili a už nás to vedlo jinam. Chodili jsme tam furt dokola jak v kruhu a hledali to číslo 28. Když jsme prošli všechny směry, tak jsme ji uviděla. Růžový vršek staré budovy a mé vysněné školy. DAMU. Hned po příchodu do školy jsem tam brala za špatný dveře až mi tam jedna holka řekla, že mám zkusit ty, kde se svítí.

No… Učebna 101 na mě čekala hned v prvním poschodí. Už byla skoro zaplněná. Spousta různých lidí na různých koutech zabydlena. Sedla jsem si doprava na takovej černej stupínek. Tak jsem se uvelebila a čekala společně s ostatníma. Na půl 9 tam přišla sekretářka s dalšíma damákama. Udělali evidenci a rozdělili nás do tří skupin na pohybovou. Hodně lidí dneska nedorazilo. Bylo nás 31 z 44. Já byla ve druhej skupině na pohyb. Bylo to hodně o čekání.

Ta pohybovka byla něco. Docela těžký. Dělali jsme růžný poskoky, normálně chodili, taneční sestavu, klubali jsme se z vajíčka, stříleli jakože na koš, vytleskávali rytmus. Na tom vytleskávání jsem hodně pohořela. To bylo zlo. Trvalo to asi kolem 40 minut a pak jsme měli až do 14.15 volno. Docela hodně velká prodleva. Pak jsem šla na oběd s pár lidma. Dvěma Slovenkami a pak dvěma klukama. Šli jsme kousek za rok do jedný restaurace. Bylo to docela fajn pokecání. Ta Praha je fakt hustá. Taková spousta různých lidí, každý má jiný styl řeči a tak. Poseděli jsme a pak se vrátili do školy.

Tam jsme stejně ještě jakou dobu čekali. Převlíkla jsem se do společenského. Nervozita na mě byla trochu. Tak nějak jsem ji potlačovala.začalo se až na 3. Byli jsme na dvě půlky. Byly dvě poroty. My jsme měli jako předsedu Schejbala. Prej toho mírnějšího. Nejdřív jsme tam nastoupili všichni a představili se - jméno, odkud jsme, školu, kolik nám je a po kolikáté tam jsme. A poté nás poslali zpět a šel na řadu první. Já byla šestá. Měla jsem obavy, abych měla dobře posazenej hlas. Trému jsem postupně odevzdávala nahoru.

A těsně před mým výstupem jsem se rozesmála a byla jsem v pohodě. Když jsem vešla, tak jsem se usmívala a pozdravila. Začala jsem Manon. Docela to bylo v poho a pak mi dali Káču. Tu mě nenechali dokončit. Těsně před koncem. Pak chtěli slyšet básničku od Hraběte Déšť. Snažila jsem se. Nakonec jsem zpívala. Jak řekl Schejbal, že jakou jinou písničku než Kdyby byl Bavorov, když jsem z toho kraje. To jsem byla ráda. Zazpívala jsem první sloku. A to bylo vše, poděkovali a poslali mě ven. No, tak jsem to měla za sebou. Úplně mi zdřevěněli prsty na nohou. Takový velký křeče! Zlo! No, šla jsem pak dolů do tý naší klubovny. Se všichni ptali a tak. Já jsem z toho měla docela dobrej pocit. Byla jsem z toho taková vykleplá, ale bylo to fajn. Zkusila jsem si to a bylo. Ikdyž jsem pak měla tušení, že dál nepůjdu.

No, vyhlášení bylo až kolem 6. Z naší skupiny nevzali nikoho. Prý by to nebylo na finále, ale jen na druhé kolo a vzhledem, že jsme všichni z daleka, tak je zbytečnost nás sem táhnout jen tak. No, super. Z druhý půlky vzali 4. Bylo nás hodně zklamanejch. Ale byla to zkušenost k nezaplacení. Asi to příští rok zkusím znova. Sbalila jsem se, zamávala škole a vyrazila vstříc večerní Praze. No, samozřejmě jsem se ztratila. Zahla jsem úplně na druhou stranu. Bloudila jsem tam třema směry, až jsem se ptala jedný pani. Ta mi poradila. Když jsem došla ke Karláku, byla jsem fakt ráda a najednou mě tam oslovil nějakej pár a ptal se mě na cestu a já mu říkám, že fakt netuším, že jsem teď strašně šťastná, že jsem našla Karlův most. A on, tak to hodně štěstí. Chvílema jsem se fakt bála. Ti žebráci a tak. Byl to zvláštní pocit, jít sama v noci Prahou. Ale byla to nádhera. Všechno okolo nádherně svítilo. Národní Divadlo a tak… fakt pěkná podívaná. Pak už jsem trefila v pohodě. Našla Helichovku a jela rovnou na Smíchov. Sedla jsem si celá stahaná v mekáči a dala si za odměnu zmrzlinu. Tu dobrou jahodovou s kitkatem. SMSkvoala jsem všem, co na mě mysleli a na 7 si mě tam vyzvedli naši. Bylo to hustý, ale hodně náročný, psychicky a i fyzicky.

Tak za rok znova! :)